Dokonalý svět

03. 04. 2016

„Letiště.“ Prohodil jsem nedbale do plechové kredence na třech kolech a od pusy mi jde pára.
„Dvěstěpade…“ Naklonil jsem se do okénka vepředu a zaklepal na okénko. „Hele, to si pletete, já nejsem Pierce Brosnan. Ten má tmavý vlasy.

Vystoupil jsem na letišti někde o mnoho hodin dál. Ještě pořádně necítím nohy, protože se mi podařilo usnout s koleny opřenými o sedadlo. Mám v nich takové malé legrační dolíky. Vykráčel jsem před halu, protřel si oči, svléknul narychlo koupenou mikinu z trhu a zahodil ji do koše. Zářivky z tabulí poblikávají a vůně benzínových plynů se mi zakousla do nosu. Hodina na dálnici v autobusu. Klimatizace jede na plný pecky a já mám pocit, že mi umrzne nejen hlava, ale i ostatní orgány, které bych rád ještě použil. Proč jsem do prdele vyhodil tu mikinu. Školácký chyby.

Miniaturní pokoj, jednoduchá okna s hliníkovým rámem a ohmataný závěs. Odsunul jsem ho stranou a dívám se do ulice pod sebou. Rozbořená střecha, skrze kterou je vidět k někomu do obýváku. Posadil jsem se na postel. Kuala Lumpur. Pár hodin spánku. Ten pocit kdy se vám pořádně nechce spát, ale přesto jste k smrti unavení. Vzdálený ruch ulice mě nenechá na pokoji. I po letech to zní stejně lákavě.

Čtyři hodiny autobusem na pobřeží až do města Lumut, které mi uspořádáním ulic připomíná Texas. Potkal jsem Nora, který přijel ze Sumatry. Má boláky úplně všude a bůhvíproč má potřebu se mě neustále dotýkat. Vyměňujeme si mnohokrát ohlodané fráze a sdílíme zkušenosti, tentokrát ne online. Podrbal jsem se na noze, protože mě začala hrozně svědit. Rozloučil jsem se, umyl se na záchodě, který připomínal sklad hnojiva a odsunul se na loď. Motory hučí a houpání lodi mě uspává na kožených, ohlazených sedadlech. Betonové schody. Malý klučina, který kolem mě poskakuje zleva doprava a připomíná neposedný hmyz. Pronajal jsem si motorku od něj.

Večer jsem se posadil na pláž a dívám se na slunce, které se chystá potopit do oceánu. Chvíle, kdy vám všechno ostatní připadá děsivě nezajímavé. Pláž tady na ostrově Pangor není to co bývala. Vodu křižují vodní skůtry, které táhnou plastové nafukovací banány, na kterých sedí turisté a užívají si svojí porci adrenalinu. Voda je zakalená a zvuk kolem otravný. Snědl jsem kari a odmítl ovoce durian, které smrdí jako vyblité hovno, ale kdožvíproč si na něm tady všichni ujíždějí.

Plazím se pralesem. Opustil jsem stezku, protože mi připadá trochu nudná a brodím se do kopce potokem, který padá z dolů z hor. Křišťálově čistá voda. Překročit kmen, vyšplhat po kamenech. Pořád nahoru. Bez cíle. Posadil jsem se na ohromný kus dřeva a poslouchám prales. Zvuky, které mi chyběly a bez kterých už se ve svém životě neobejdu. Potřebuju občas cítit zpocená záda, slepené vlasy a mokré oblečení. Šlapat do vody a nepřemýšlet o tom, jestli je správné, abych si zamazal boty. Vyloudal jsem se na mítinu na které se k nebi kroutí pár palem a louka kolem nich cvrká a bzučí. Zjistil jsem, že se na mě přisálo asi pět pijavic, černých jako noc. Odloubal jsem se klacíkem. „Au…parchante!“ Sedím a dívám se na své nohy, po kterých stékají čůrky krve.

Vrátil jsem se pro motorku a objel si drobný ostrov dokola, abych chytil trochu větru do vlasů. Podařilo se mi do nich chytit obřího čmeláka a právě teď šněruju silnici, mlátím se zuřivě do helmy a modlím se, aby to nebyla vosa, protože jinak mě z tý helmy budou muset vyřezat. Zastavil jsem u cesty, zahodil helmu a zkusmo do ní dupnul. Z chatrče mě pozoruje dědula, seschlý jako hamburger od Mc Donalds. Směje se, takže můžu lehce spočítat zuby, které mu zbyly. „Jeden, dva…..tři, ne dva a půl.“
“Čmelák…“ Poznamenal jsem.
“Hm…Hehe.“ Dědek odněkud vytáhnul durian a mlčky mi ho nabídl. Zakousl jsem se do něj s odevzdaným výrazem na tváři. Takhle nějak asi musí chutnat peklo.
“Výborný že jo?“
“Hm..kchhglg…jo..ale už si nedám.“ Nastartoval jsem motorku. Žaludek mám pro dnešek z krku.
“Počkej, tady kousek je stezka pralesem a dojdeš na krásnou pláž. Vypnul jsem motor a zadíval se na dědulu. A kudy? Děda se zasmál a podal mi ovoce. Pffff.

Plazím se stezkou, prošel jsem mračno mušek a po zbytek cesty mám o zábavu postaráno. Ďoubu si je ze všech míst, kde jsou na povrchu těla sliznice. Bláto, listy, potok. Úžasný místo. Ale příště si vezmu skafandr. Svah skončil a já stojím na pláži. Bílý písek, modrozelená voda, ticho. Malá zátoka, plná palem, které se opírají pod modrým nebem. Posadil jsem se na zem a přiblble se usmívám. Kousek od břehu tčí z vody skála na které stojí dva Malajci. Rozběhli se a odrazili nad vodu. Tohle musím zažít.

Někde uprostřed světa na ostrově Pangkor stojím na skále a dívám se na mořskou hladinu. U dna krouží hejna drobných rybek a po kamenech okolo se vyhřívají krabi. Mám nejlepší práci na světě. Někdy si to neuvědumuju a potřebuju na chvíli utéct někam pryč. Zastavit ten kolotoč a dobít baterie na další události, které mě čekají v mrazivé Číně. Malajec, se kterým jsem se seznámil a který mi poradil, jak se vyškrábat až sem nahoru se rozběhl, zakřičel a jeho hlas se odrazil od zátoky nad moře. Zmizel pode mnou a ozvalo se mohutné šplouchnutí. „Vuhúúú.“ Zakřičel a já zakřičel taky. Jen tak, pro ten pocit svobody. Zítra sem přijede několik lodí plných turistů. Dnes tu není nikdo. Jen voda, palmy, ryby a písek. Dokonalý svět na pár hodin. Jeden den mi stačí. Víc nepotřebuju. Zakročil jsem, naskočila mi husí kůže. A potom jsem se rozběhl, dva kroky, odraz, skok a vznesl jsem se nad průzračnou hladinu a dívám se, jak se svět kolem mě rozostřil. Jen na chvíli. Na pár sekund.

„Na nádraží,“ prohodil jsem a drkotám zubama. Návraty bolí. Zejména na tohle rozkopané čínské nádraží.
“Dvěstěpade…“
Naklonil jsem se k namrzlému okýnku a zaklepal na něj. „Hele, podívej se, to jsem zase já… Nejsem žádnej Pierce Brosnan, ten chodí, vole, v obleku a já tady mrznu v triku kurva…“