Honba za Králem džungle

03. 04. 2016

Soustřeďte se, protože teď to bude trochu složitý. Je to už hodně dávno a pamatuju si, že tenkrát jsem nastupoval do letadla v Guangzhou docela nerad. Bylo to poprvé, kdy jsem vyrazil naslepo za něčím, co jsem chtěl vidět a nedokázal jsem si představit, co přesně se bude dít. A kromě toho, tady v Guangzhou na letišti prší. Prší jako snad nikdy. Obloha je černá a zpoždění letu do indického města Chennai polyká půlhodiny jako nenasytný kojenec. Ležím na zemi na koberci, který tu leží už roky, stejně jako já a představuju si, jak se mi do zadku zavrtávají všichni ti roztoči. Když začala bouře kulminovat, dal kapitán konečně pokyn k nástupu. Vždycky mě to nutí k zamyšlení, jestli mi to někdo dělá schválně. Zvednul jsem se na nohy a s výrazem fanynky, která zjistila, že Jared Leto je homosexuál, jsem odešel do letadla Air India.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ Otočil jsem se proti slunci, ve kterém stál Ind, se kterým jsem se domluvil, že mi zařídí let do severní části Indie na místo, kam obyčejné linky nelétají. „Jak srandu? Co myslíš?“ Ind se tváří ustaraně, protože, stejně jako všichni, se přece vždycky snaží udělat turistovi dobře a v podstatě by za něj i daroval ledvinu,kdyby to bylo nezbytně nutné. „Říkal jsem letadlem Predneshi, letadlem. Tohle. Tohle, vole, není letadlo, jdi pryč. Já letadlo poznám, jsem v něm, jdi pryč povidám, přiletěl. Kdybych přiletěl v tomhle, tak... tak bych sem nepřiletěl,“ rozhazuju u proslovu podivně rukama, abych dodal svým slovům vážnosti, „protože bych byl mrtvej... Řikám jedeš?“
Ind, který poměrně věrně připomíná zpodobnění cigánského veksláka z devadesátých let, se podrbal nejdřív na hlavě a potom blízko u rozkroku, což se snažím ignorovat tím, že jsem popotáhl nosem a podíval jsem se na nebe, jestli tam shodou okolností neletí nějaký bitevník, který by mě mohl nechtěně zasáhnout raketou.
„Mám jít pryč?“
„Ale ne ty, on!“
Než jsme došli skrz branku na dvorek, kterému Pradnesh říká legračně „letiště“, potkal jsem žebráka. Na takovém vozíčku. Ze dřeva. Neměl nohy a šoupal se na dřevěné podložce po silnici a byl to docela hrozný pohled. Ind se na něj podíval. Nechápu, že si ho doteď nevšimnul. Objíždí nás už drahnu deset minut.
„Aha, tak mu dej nějaké drobné a on odejde, odjede...“ Přišel Ind s rychlým nápadem.
„Dal jsem mu dvě kila už před plotem...“ Pronesl jsem ledově. „A neodjel...“

Poodstoupili jsme tedy o dalších dvacet metrů, takže žebrákovi bude trvat tak pět minut, než se sem zase dosápe, protože vypadá už docela vyčerpaně. V pozadí slyším přerušované zvuky, jako když někdo táhne dřevěnou paletu po betonu a je mi vedro. Jsem na špatným místě. „Hele, podívej, dal jsem ti prachy, za letadlo, že jo. Vidíš tamhle vzadu? To natřený. S nápisem a se světýlkama různejma. To je letadlo, to jo. Ale tohle,“ ukázal jsem před sebe, kde stojí předmět, který je, dle Indova názoru, letoun. Dobře, tvar by to mělo, plech je ještě takový ten vlnitý, guma u okýnek je tvrdá stejně jako měl děda u embéčka a z celého vyznění předmětu mám pocit, jako kdybych se koukal na úvodní scénu z filmu Souboj o poklad Yankee Zephyra. Ind si změřil letadlo pohledem a suše konstatoval, že je zcela pořádku a že můžu sedět přímo za ním a druhým pilotem, jestli mě to trochu uklidní, protože on je také kapitán.

Na tváři se mi usadil výraz člověka, kterému lékař právě oznámil, že mu bohužel musí amputovat obě nohy a čekám, jestli se něco nestane. Třebaže proletím červí dírou do jiného vesmíru nebo tak něco. Sekunda, dvě, pět. Zřejmě jsem tou dírou již proletěl na cestě sem. Podíval jsem se na Inda, potom na letadlo a potom jsem se uchýlil k odpornému tahu a požadoval jsem po Indovi slevu. Pochopte, když už mám chcípnout, tak ať je to aspoň za rozumný peníze, aby si lidi pak neříkali, že jsem si to dělal zbytečně moc fajnový. Když Pradnesh uslyšel slovo sleva, provedl několik rychlých pohybů rukama, které nápadně připomínaly zaříkávání zlých duchů a předvedl velice uvěřitelné představení o tom, že jeho žena má rakovinu konečníku v posledním stadiu a děti jsou v podstatě všechny v ústavu nebo po obrně. Mezitím dorazil žebrák, kterému jsem díky šermování Pradneshe nestihl věnovat pozornost, takže jsem před ním uskočil, ukázal Indovi posunkem, že ho při nejbližší příležitosti zabiji a vykročil směrem k ehh... letadlu, u kterého čekala paní v sárí, která měla na provázku kozu.
„Mechanik?“ Ucedil jsem cynicky.
„To je naše pravidelná cestující.“ Prohodil Pradnesh a zamával na druhého pilota, který kouřil asi sto metrů od nás ve stínu dřevěné boudy a dle jeho pohybu soudím, že je opilý nebo má problémy s motorikou těla. Otázka je, co je lepší. Paní s kozou se na mě usmála, Pradnesh otevřel zarezlé dvěře a vyndal dřevěné schůdky, které obvykle vedou ve filmu na oprátku.

Jsou příběhy, které budou definovat váš život. Prožitky, které vám navždy zůstanou vylisované v matérii vaší paměti. Příběhy, ve kterých nezestárnete a budete v nich navždy stejní. Budete si je pamatovat pořád stejně a když se k nim vrátíte, budete schopni vzpomenout si na každý detail, zvuk a pach. Někdy se to tak prostě stane. Je pravda, že některé detaily bych ale bez problémů oželel. Ale někdy prostě musíte něco obětovat, abyste zažili příběh, ve kterém nezestárnete.

Pradnesh si do svého umaštěného palubního deníku, překvapilo mě, že vůbec nějaký má a že do něj dokonce něco píše, poznamenal, že let proběhl zcela normálně. Samotný zážitek byl ovšem poněkud odlišný. Start zkomplikoval fakt, že koza, která cestovala s námi společně s její majitelkou, která byla celá zahalená v pestrobarevném sárí, začala běhat po kajutě, protože se jí podařilo přehryzat lýkový provaz. Vzhledem k tomu, že letoun byl předtím zřejmě určený k přepravě hornického materiálu, většina interiéru chybí a já sedím hned za piloty, patrně tam, kde dříve posedával navigátor, než zemřel a Pradnesh se prostě neobtěžoval shánět někoho dalšího. Pradnesh na vzniklou situaci zareagoval chytře a zvedl letadlo do vzduchu právě ve chvíli, kdy koza dosáhla kokpitu a chystala se mě zakousnout. Odstředivá síla poslala zpět do zavazadlového prostoru. Letoun se zmítá ze strany na stranu a Pradnesh se nad ním snaží získat jakous takous kontrolu mačkáním náhodných tlačítek, která nalezl na palubní desce. Mechanickým pohybem jsem si přitáhl umaštěný pás a výraz ve tváři mám, pro změnu, jako egyptská posmrtná maska.

Nasbíral jsem si týden času. Přiletěl jsem do Indie z Guangzhou. Rád bych někde zmínil, jak nebezpečná a ohrožující cesta to byla, ale bohužel se cestou k Pradneshovi nestalo vůbec nic, jen můj řidič Tuk Tuku z letiště jednou vjel omylem do křižovatky brzy a porazil ho autobus. Když jsme tuk tuk převátili zpátky na kola, já si zalepil odřenou nohu a řidič obličej, dojeli jsme na miniletiště nakonec zcela v pořádku. Nic co by vás mohlo překvapit. Věděl jsem, do čeho jdu. Teda, aspoň jsem si to myslel.

Let do severní Indie na malé letiště u vesnice Kushmi připomínal spíše než let, dlouho odkládanou havárii. V kokpitu se před přistáním rozeřvaly výstražné signály a pokaždé, když se tak stane, Pradnesh vypadá, jako kdyby se hluboce zamyslel, což mě trochu zneklidňuje. Potom namátkou vyzkouší zase nějaké knoflíky a zvuk na chvíli ustane.
„Kde je letiště?“ Zajímám se a dívám se skrz přední okno do krajiny, kde není žádná rovná plocha. Vzhledem k tomu, ze jsme právě přišli o podvozek, aspoň tak soudím podle toho, jaký zvuk vydával, když se vysouval, musí být letiště nebo aspoň konec našeho utrpení nedaleko.
„Někde před námi...“ Okomentoval můj zvědavý dotaz Pradnesh a zahýbal letounem ze strany na stranu, aby vzbudil dojem, že ví co dělá. Druhý pilot za celou cestu neudělal vůbec nic. Kdybych ho neviděl nastupovat, přísahal bych, že je mrtvý. Možná ovšem zemřel během přistávacího manévru, což by mě nepřekvapilo. Pradnesh nakonec stroj nasměroval na opuštenou louku na úpatí zvedajících se hor, protože zřejmě vyhodnotil, že se tam na zemi nachází nejméně kamenitých překážek. Minul těsně elektrické vedení a vyhnul se stádu koz, které se pásly na přistávací... eh... dráze poté, co jsem začal křičet „Pozor kozy kurva...“ Do té doby byl zřejmě Pradnesh rozhodnutý stádo zmasakrovat. Piksla udělala oblouk nad stádečkem, poté dopadla na zem a několik set metrů jsme bojovali na dráze o život za mých výkřiků na Pradneshovu adresu, volně přeložených jako „Co to do soulože děláš ty synu z prostitutky...“ Když se stroj zastavil, paní v sárí se beze slova zvedla, jedním tahem otevřela dveře od letounu a společně s kozou opustila palubu. Já se dívám ze dveří do zvířeného oblaku písku, který pomalu odplouvá k horám a ze kterého se vrací na dráhu stádo koz, ke kterým se volným klusem připojila i ta, kterou jsme dovezli. Paní v sárí je tedy patrně majitelkou stáda. Vyskočil jsem na zem, oprášil si kalhoty a odebral jsem se k budově, u které je ohrádka pro kozy a slouží zřejmě i jako terminál, abych se před ní demonstrativně vyzvracel.

Jsem tu, abych viděl něco, co se jen tak vidět nedá. A když dá, tak za poměrně složitých podmínek, které obnášejí vysoké výdaje, časovou flexibilitu a to si nemůžu dovolit. Sedím na zápraží budky a přemýšlím, jestli by nebylo lepší, jít odsud zpátky pěšky. U budky nikdo nečeká. U budky měl někdo čekat. Někdo, kdo mi slíbil, že mě vezme do hor. Nepřekvapuje mě to. Tady se to prostě tak stává. Pradnesh si ke mě přisedl, aby mě podpořil v osamělém čekání a ubalil nám dvě cigarety. „Mám to tady rád víš?“ Povzdechl si později.
Před námi se tyčí hory, za které právě mizí slunce a naplňuje údolí mlhavým přízračným světlem. Napřáhl jsem iPhone a vyfotil scenérii přede mnou. Pradnesh mi nakukuje přes rameno.
„To je krása. To se dá teď poslat i na internet, že jo?“
„No. Jo, jo.. dá.“
„A jak se to dělá?“
Podrbal jsem se za hlavou, otočil se kolem sebe, abych se podíval, jestli konečně nedorazil průvodce, protože se tady už trochu nudím, ale pořád nikde nikdo...
„No, takhle to tady... s tim ťuknu, přidám to a napíšu tam třeba... já nevim, třeba... právě jsme ztroskotali na úpatí hor. A teď ťukneš. No. A je to tam.“
„Úžasný...“ Pradnesh má oči navrch hlavy a sleduje dění na sluncem oslepeném monitoru. „A co bude teď?“
„Co? nic, je to tam. Na internetu. A lidi se na to...můžou dívat a když se jim to libí, tak... no to je jedno, to už je složitý..“
„A kolik lidí to vidí?“
„No já nevim, tak třeba tisíc... asi?“
„Takže tisíc lidí ví, že tady sedíme a čekáme na schodech?“
„Jo... a některým se to dokonce líbí...“
„Neuvěřitelný...“
Protáhnul jsem si záda a postavil jsem se. V krajině, kam až oko dohlédne se nepohybuje nic, co by připomínalo průvodce, který spěchá, aby mě vyzvednul.

Uběhla asi hodina, ve které se nepřihodilo vůbec nic významného, jen paní v Sárí nám přinesla placky a kozí mléko a Pradnesh mě několikrát upozornil, abych si zkontroloval, kolik lidí se podívalo na náš obrázek. Když zjistil, že dvanácti se to líbí, konstatoval, že se musíme víc snažit.
„Ty hele, a proč jsi vlastně tady? Tady nic neni. Jenom hory, zima, kozy a tygři...“ Zeptal se Pradnesh a zapálil si další cigáro.
„Jsem tu kvůli tomu poslednímu...“
Pradnesh se na mě podíval. "Aháááá...To by ale bylo lajků co?"

Pradnesh mi vysvětlil, že asi nemá smysl čekat na toho člověka, který mě měl vyzvednout, což jsem mu potvrdil odevzdaným zabručením. Také mi vysvětlil, že má v horách obydlí a že je v podstatě nejenom obchodník a pilot kamikadze, ale také zkušený horský vůdce a že s tygry má své zkušenosti a že bysme spolu mohli zažít velké věci a že mu ve školce v podstatě říkali „Zaříkávač tygrů“. Vysmál jsem se mu, protože vím, že do školky určitě nechodil a že velké věci jsem s ním už zažil a že mi z nich ještě teď tepe žilka v mozku, takže si další nášup patrně odepřu a je mi jasný, že tohle všechno dělá jenom kvůli tomu, že chce být na internetu hvězda. Vzduchem voní suchá tráva a prach, který se zvedá kolem dřevěné budovy a já tuším, že jediný způsob, jak se posunout dál, bude zase s tímhle debilem. Dívám se do krajiny a v očích mě štípe vítr. Přemýšlím, i když vím, že je to úplně zbytečné, ale znáte to, vždycky přemýšlíte. Aspoň chvíli. Zejména, když už vlastně nemáte na výběr. Nakopnul jsem neexistující kamínek.
„Tak jo, jedu s tebou...“
Pradnesh vyskočil vesele na nohy, obejmul mě a vykročil směrem k letadlu.

Běžím jako šílenec. Utíkám pralesem a slyším jen, jak mi pod nohama šustí listí a ostnaté větve mi vytrhávají maso z nohou, protože běžím hlava nehlava. Je to běh o život. O všechno. Předběhl jsem Inda, který u sprintu stíhá ještě ke všemu naříkat a ve chvíli, kdy jsem ho míjel, zavyl a pokusil se mě předběhnout tím, že začal rychleji mávat rukama a komíhat hlavou. Nemá šanci, protože tady já nezhebnu, to ať raději sežere jeho, debila, stejně je to jeho vina. Proletěl jsem křovím a ocitl se ve volném prostoru, protože prales skončil, což způsobilo, že jsem upadl v plné rychlosti na hlavu a udělal něco, jako parakotoul, ale když si to pustíte pozpátku, zrychleně a vzhůru nohama.

Ind prošustil okolo mě a upaluje planinou, kde v dálce stojí náš džíp, který nás stejně neochrání, protože když jsem ho viděl poprvé, měl jsem pocit, že s ním už někdo jednou musel najet na minu. Zvedl jsem se a doběhl zoufale k vozu, před kterým stepuje Ind a hledá v kapse u kalhot klíče. „Dělej do hajzlu!“ Dveře bouchly. Sedíme teď vevnitř a teče z nás pot. Koukáme na stěnu pralesa před sebou a já cítím, že mám na kolenou krásné čerstvé odřeniny. Foťák, který provedl parakotoul společně se mnou a udeřil mě dvakrát do spánku, připomíná teď spíš helmu vojáka z Iráku než foťák. Ind, který se jmenuje Pradnesh a dopravil mě sem do hor svým ojetým letadlem, se podrbal v uchu. „A kde je Kumar?“ Podíval jsem se skrz přední umazané sklo a otřel trochu zaschlé špíny. „Já nevim...“

Dvě noci před touto událostí jsem otevřel dveře letounu, který po opakovaném přiblížení přistál na louce v horském sedle a nadával jsem Pradneshovi, jak je možné, že někdo jako je on může vlastnit letecký průkaz a jak je možné, že za to dokonce je ochoten inkasovat i peníze. Jeho druhý pilot se zřejmě našeho výletu účastní pouze fyzicky a jeho psyché je někde zcela mimo tento vesmír, protože za celý den, co jsme na cestě jsem ho neslyšel říct ani slovo a za letu o budíky pohledem nezavadil. Horská chata, jak Ind nazval sídlo, kde mě hodlal pohostit naprosto míjela význam slova chata ve všech významech, které si lze představit. Kdyby řekl, že budeme přespávat v transformátorové stanici, ve které předtím někdo stájil buvola, nedivil bych se tomu. No, nečekal jsem Hilton, kvůli tomu tu nejsem. Jsem tu abych viděl Tygra. A tenhle člověk tvrdí, že mi ho dokáže ukázat. A protože mi došly možnosti, jelikož předem domluvený a zaplacený průvodce se na letiště vůbec nedovlekl, patrně udolán šelmou, odevzdal jsem svůj osud do rukou těmhle dvěma přetrhdílům.

Oheň hoří, jiskry se vznášejí k nočnímu nebi a musím uznat, že výhled od transformátoru je nádherný. Pradnesh ohřál na ohni kari, které vyndal někde z útrob svého leteckého přístroje a teď sedíme u ohně a hrajeme poker, jako kdyby okolní svět neexistoval a bylo jen to úžasné nebe, hvězdy a oheň, který spokojeně praská.

„Kolik? Dvě? Ok. A kolik ty? Čtyři? Smradlavá ruka co? Tak jo, Sto rupií.“ Podíval jsem se na Kumara, který sice vypadá, jako když neumí do pěti počítat, ale jak došlo na poker, už na mě vyhrál skoro pět set rupií.
„Jak ho najdeme?“
Pradnesh se podrbal pod knírem a přerovnal si karty.
„Tady Kumar ví, kde je najít. Sto rupií a stovka navrch.“
„Aha...“ No, tak to jsem zvědavej, ale co, i tak tenhle výlet stojí za to. „Kumare? Hraješ?“
Kumar složil karty a odešel někam do tmy. Pokrčil jsem rameny, hodil na paklík sto rupií a podíval se na Pradneshu.
„Tak ukaž co máš?“
„Postupka...“
„Do prdele...“

Brzy ráno Pradnes představil svůj plán. Rozhodl se, že vyrazíme jeho vozem do hor, Kumar vystopuje tygra, jási ho vyfotím, zaplatím jim balík a všichni budeme děsně spokojení. Zní to báječně. Rozporoval jsem jen stav vozu, protože nebylo vůbec jasné, jestli se v něm dá vůbec podniknout nějaká cesta. Pradnesh namítl, že jeho vůz s ním prožil celý život, což se dalo jedině potvrdit. A teď už jedeme cestou do hor. Pradnesh tvrdí, že je to cesta, já si nejsem jistý, protože na cestách většinou nebývají díry, do kterých by se bez problémů schoval Hulk Hogan i s kulometem a batohem pro přežití na měsíc. Kromě toho na cestách většinou voda neteče.
„Víš, že jedeme řekou, že?“
Pradnesh zručně otočil volantem a vjel do dalšího výmolu, který byl schovaný pod hladinou.
„Tohle tu minule nebylo...“ Prohodil zamyšleně.

Pokaždé, když slyším na světě tuhle větu, jsem veselý, protože tak nějak určuje stav, ve kterém se nacházím a od té chvíle vím, že nemá smysl se stresovat nebo nějak vůbec plánovat cokoliv dopředu. Můžu zcela vypnout mozek a nechat události proudit podle vesmírných pravidel, která smrtelník nikdy nemůže porazit. Po hodině Pradnesh uznal, že asi jedeme opravdu řekou a bude lepší, když se přesuneme na pevninu, protože by nás mohl napadnout třeba krokodýl.
„Tady v horách?“
„Nikdy nevíš...“
„To je fakt. Taky by nás mohl napadnout Yetti.“
„To je kdo?“
„To je opice. Taková opice, ale je chytřejší a... žije v horách hodně, ale je to vlastně jako člověk. Chlupatej...“
„Jako indická prostitutka?“
„Ne... Nevim, no... Je to prostě opice no, ale chytrá a nikdo jí nikdy neviděl. Kromě Messnera.“
„A to je kdo?“
„Takovej chlápek bez prstů a, to je jedno, hele, támhle se dá vyjet z vody...“

Džíp se plahočí podél pralesa a vzduch se vlní vedrem. Auto se komíhá ze strany na stranu a já cítím, jak se mnou hýbe ze strany na stranu. Ve vzduchu je cítit vůně trávy a z džungle zní cvrkání cikád a zpěv ptáků. Mám zavřené oči, poslouchám tu rapsodii a citím se šťastně. Tyhle momenty se nedají vyvážit penězi. Nedají se vyvážit ničím na světě. Zůstanou ve vás navždy. Až dokud nezemřete samozřejmě. A ve věřících pravděpodobně i déle. Auto se zastavilo. Kumar je nahnutý z okénka vozu a my dva se na něj díváme, jako kdyby měl během několika vteřin vykřiknout zítřejší čísla loterie. Kumar s čísly zklamal, místo toho pokýval hlavou a vystoupil z vozu. „Jseš si jistej?“ Zeptal jsem se, ani nevím proč, protože to byl nesmysl. Kumar jen pokynul rukou. Pokrčil jsem rameny, Pradnesh vzal vodu a vyrazili jsme opatrně do pralesa.

Zbožňuju tuhle tmu ve dne. Koruny stromů se nad vámi uzavřou a sem dolů proniknou vždy jen jednotlivé paprsky světla, které malují po zemi barevné skvrny. Vše ostatní jsou jen siluety. Pokaždé tu mám respekt. Nikdy nevíte, komu šlápnete do bytu, každou chvíli se vám kolem obličeje oblepí pavučina a jsem si skoro jistý, že to nebude takový ten fajn sekáč ze záchodu na chatě. Odfrknul jsem další pavučinu a odhrnul další trs gigantických listů. To zvláštní napětí, které vám rozvibruje tělo, se nedá popsat. Ta vůně dobrodružství je dokonalá. Před očima vidím všechny ty cestovatele z dávných časů a z ohmataných paperbacků, kteří nosili klobouky jako Pampallini a vydávali se na nebezpečné cesty. Jako teď já. A tady ti dva blázni. Zajímalo by mě, jestli vždycky také narazili na nějaké podobné blázny jako já nebo jestli se jim podařilo domluvit si aspoň trochu rozumný doprovod. A pak tu samozřejmě byly všechny ty ženy, které nosily sexy účesy, nepotily se a džungle jim pokaždé otrhala oblečení tak, že jim zbyly pouze miniaturní bikini a vůbec jim to nevadilo. A potom většinou dívka spadla do řeky a dobrodruh se za ní vrhl a vynášel jí z vody vlhkou, pardon, mokrou a držel ji v náručí těsně pod prsem. A potom u ohně, když bylo třeba vše vysušit... Pamatuju si to jako dnes. Četl jsem ty příběhy jako malý kluk a pokaždé jsem měl u těchto pasáží pusu otevřenou, protože mozek nebyl vůbec přítomen. Vždy, když si na to vzpomenu, usídlí se mi na tváři spokojený úsměv a... „TYGRRRRRRR!!!!!!!!“ Zařval Kumar, který podél mě právě proběhl kosmickou rychlostí. Nastala taková ta vteřina, kdy váš mozek potřebuje zpracovat informaci, kterou právě získal. Člověk při ní většinou zírá jako naprostý idiot...

Tygr Indický, alias Panthera tigris, je jedním z největších druhů, které na zemi žijí. V Indii jich žije kolem osmnácti stovek. Dřív to bývalo hodně víc, ale znáte to, pytláci, kůže před krbem, a tak. Dokáže usmrtit oběť, která je až dvakrát větší než on sám. Je to samotář, čemuž se v dnešní době nelze divit a svou oběť si zatáhne většiou někam do džungle, tam jí zahrabe listím a později se k ní ještě vrací, aby si to dojedl. Zabíjí hryznutím do týla nebo prokousne krk a hrdlo. Slavná champawatská tygřice snědla v Bengálu přes čtyři sta lidí. Pokud se vám náhodou podaří s tygrem střetnout, dbejte prosím následujících doporučení. Neutíkejte a hlavně, nehrajte mrtvého. Tygr není medvěd, takže ve chvíli, kdy budete hrát mrtvého, se jím za několik vteřin stanete. Pokud se na vás tygr vyřítí, zůstaňte v klidu(!?) mávejte rukama, křičte nahlas, jak jen to dokážete. pokud máte kabát, roztáhněte ho, abyste vypadali větší. Ve chvíli, kdy na vás tygr zaůtočí, udeřte ho dobře mířenou ranou do očí.

Můj mozek zpracoval všechny potřebné údaje. Kabát nemám a bouchat někoho do očí rozhodně nehodlám. Moje šance je, nebýt poslední, protože kdo se loudá, toho někdo sežere. Vyrazil jsem o zlomek vteřiny později než Pradnesh, který se pravděpodobně tak dlouho nezdržoval doručením fakt do mozku a prostě začal zdrhat. Kolem mě se míhá prales a všechno se změnilo v barevné šmouhy. Slyším, jak Pradnesh zoufale zavyl, když jsem ho několika zrychlenými skoky předběhl. Dobře ti tak ty blbče. Ve chvíli, kdy jsem konečně hodlal překročit rychlost zvuku džungle skončila a dokončil zbytek putování skokem na hlavu a nakonec jsme se s Pradnehem zavřeli ve voze a teď čumíme jako pitomci z okénka. Kde je Kumar? Možná ho už tygr někde zahrabává do listí. No, nic ve zlým, ale pro řízení na zpáteční cestu není potřeba a tak ho večer uctíme u ohně trochou araku a život půjde dál. Ozvalo se zaťukání. Pradnesh zakřičel. Potom další. Podíval jsem se na hranici džungle, nikde nic. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se okolo. Potom jsem se podíval pod auto. Tam ležel zaprášený a zpocený Kumar. Když jsem ho vytahoval zpod auta, džungle naproti nám se otevřela. Zcepeněli jsme s kumarem v objetí a s otevřenou pusou jsme očekávali věci příští. Na palouk poměrně pomalu a znuděně vykráčel vodní bůvol.

Chvíli jsme tam tak stáli, protože nikdo nepřišel na nic, co by bylo vhodné v takovou chvíli říci. Věnoval jsem Kumarovi ledový pohled, který sliboval, že dobře mířenou ránu do očí dnes dostane úplně někdo jiný, než tygr. Utřel jsem si zpocenou bradu a odevzdaně jsem se vydal vstříc zvířeti. "Tygr...." Přišel jsem k němu, namířil k němu foťák, ohlédl jsem se na Pradneshu, aby viděl, co si o něm myslím a potom jsem stiskl spoušť.

Jsou příběhy, ve kterých nezestárnete. Budete pořád stejní, jako tenkrát, když jste jím procházeli. Události, bez kterých se už nedokážete na světě obejít i přesto, že jsou dávno pryč. A v těch příbězích navěky zůstanou lidé, kteří vám na pár chvil vstoupí do života a zanechají v něm hlubokou rýhu, kterou si budete jednou za čas rádi hladit. O pár dnů později jsem se rozloučil s Pradneshou a Kumarem a ještě jednou jsme se společně zasmáli. Pradnesh se podrbal za uchem a zeptal se, jestli bych mu nedal nějaký bonus, že by si nechal udělat servis na letadle. Zahrabal jsem v peněžence a dal mu nějaké bankovky, i když vím, že servis si žádný nezařídí, protože tenhle stroj nepotřebuje servis. Kdyby ho do nějakého servisu odvezl, patrně by ho zavřeli do vězení a stroj sešrotovali. Ale jsme v Indii a tady, tady je prostě všechno trochu jinak. A já to miluju. Otočil jsem se a vydal jsem se k bráně z miniletiště. U té už na mě čeká beznohý žebrák, který se šoupe na dřevěné desce. Když mě uviděl, radostně zatřásl plechovkou s drobnými. Zamával jsem mu, zavrtěl hlavou a vyrazil jsem na mezinárodní letiště, protože se tenkrát blížily vánoce...