Nepopsané dny

03. 04. 2016

Nádražní hala ve městě Shaoxing smrdí jako záchody na nádraží v Praze. Možná o něco hůř. Potlačil jsem pocit zvracení, prošel po schodech na prostranství před nádražím a posadil se na betonový sokl. Nespal jsem skoro třicetšest hodin. Časový posun mi slisoval mozek do kostičky za očima a mdlé slunce, které se smutně dívá na betonové prostranství mezi panelákovými stavbami, nehřeje. Jen tam je. Stejně jako já. Přišoural se ke mně první žebrák a já utrousil minci a dvě cigarety. Čekám na svůj kontakt. Jako vždycky, když sem přijedu. V dálce na kopci stojí betonová prefabrikovaná pagoda, která je jen náhražkou historie, která už tady zcela zmizela. Rozkašlal jsem se.

Našel jsem nový způsob nákupu po čínsku. Ve stísněném stánku s falešnými hodinkami jsem vybral pár kusů od firmy Breitling, které jsou sice narvané niklem, ale vypadají skoro věrně. Kamarádi je po mě pořád chtějí dovézt a je jim jedno, že z nich bude rakovina. Hlavně, když na to sedne buchta u baru. Proč ne, každý máme své způsoby. Už asi deset minut smlouváme s prodavačkou, starší mrňavou číňankou, která má černé zuby a mezi nimi náhodně zachycené čínské nudle. Pokaždé, když napíšu novou cenu, přiblíží se ke mně a já otevřu oči, protože se děsím, že mi některý kousek z úst skončí na obličeji. Odebral jsem se nespokojeně k odchodu a babka mě chytila za rukáv a vtáhla zpátky dovnitř. „OK!“ Zařvala nakonec a nakopla mě do zadku. „Au!“ Vyndal jsem peníze, zaplatil a nakopl jsem Číňanku na oplátku zpět. Jdu teď po ulici a přemýšlím, jak by tenhle způsob handlování asi vypadal, kdybych to vyzkoušel u nás doma. Musel bych se ukopat k smrti.

Hodina minula. Pořád čekám. Celý svůj život pořád jenom na něco čekám. Jsem jako zaseknutý algoritmus. Zkoušel jsem jednou spočítat, kolik času strávím čekáním, ale nedokázal jsem si vzpomenout na chvíli, kdy jsem na nic nečekal, což dávalo propočtům nepříjemnou jednotvárnost. Přišoural se další žebrák. Tři cigarety a dvě mince. Poděkoval a já se zabalil hlouběji do kabátu. Podělanej vítr. Zavolal mi můj kontakt. Nebo někdo, koho ten člověk poslal. Bohužel mu zapomněl říct, že hovořím anglicky, takže naše konverzace příliš nekvete. Těžko z té změti atmosférických ruchů a výkřiků připomínajícího námluvy orangutanů, zjistit, co vlastně chce nebo kde vlastně je. Stojím na betonovém prostranství a nikde v dohledu není podobný tydýt jako já. Nemůže mě přece přehlédnout.

Sedím na hotelu. Je to jeden ze čtyř mrakodrapů v Shaoxingu, postavených za sebou. Stranou centra, na dlouhé betonové magistrále, která se táhne donekonečna. Pětihvězdičkový hotel je plný lidí jako já. Uvězněných v textilním průmyslu daleko od domova. Indové, Němci, Pákistánci, Arabové. Všichni dojednoho bojujeme s čínskou mentalitou, která vytáčí všechny do maximálních otáček, dokonce i Indové poměrně často nadávají zcela nehinduistickým způsobem. U snídaně je těch vzrušených hovorů a kroucení hlavou tolik, až mám někdy pocit, že jsem na schůzi o záchraně eurozóny. Není tu kam jít. Není tu moc co dělat a masturbace už v mém věku taky nezabere tolik času co dříve. Jsem promrzlý na kost, protože to nekonečné čekání na nádraží mě vyčerpalo.

Nikde nikdo. Po dalších deseti hovorech Číňan konečně pochopil, že tudy cesta nepovede a teď po mně zřejmě pátrá někde v téhle lokalitě na vlastní pěst. To může trvat hodiny. Přišoural se další žebrák, který nebyl tak přátelský, jako ti před ním. Postavil se přede mě a snaží se mě počůrat, což zapříčinilo řadu legračních situací. Já vyskočil na betonový soklík, on za mnou, oběhli jsme keříček, seskočili zpět na beton, já ho nakopl do zadku, on mě netrefil, protože s penisem v ruce se to přece jen dělá těžko. Potom přiběhl policista, žebrák ho počůral, policista ho nakopl do zadku, složil k zemi a odvedl stranou. Uprostřed betonové plochy zůstaly ležet moje cigára v loužičce moči. Ještě že to neviděl Sokratés. Chvíli váhám, potom jsem nakrčil nos, potom jsem se ohnul a potom jsem se na to vykašlal. Posunul jsem se o kus dál po proudu a čekám dál. Čekání mi jde. Člověk u toho leccos zažije.

Náš svět je plný sofistikovaných způsobů čekání. Nástrahy zastavují náš život a plány, které máme. Komplikují nám postup dopředu, omezují nám rozlet a způsobují problémy, při kterých zaměstnáváme mozek otázkami, jak dlouho ještě budeme čekat. A co přijde potom? Další čekání? Další překážka, která nám hodí klacek pod nohy? Jsou chvíle, kdy mám pocit, že se mi rozskočí hlava, protože už to nekonečné vyčkávání nevydržím. Tělo přeplněné spekulacemi, úvahami o tom, co se stane a co se nestane. Daň za nezávislost a čekání je její kocovinou. Stav, kdy se zdánlivě nic neděje a všechno probíhá mimo vaši kontrolu a na jiných místech, než se právě nalézáte. Přes náměstí běží sprintem malý krpatý Číňan. Jeho nohy pleskají po náměstí uspěchané staccato a ke mně dorazil už skoro v předklonu po čtyřech. Skoro jsem měl pocit, že jsem mu před tím hodil míček. Poplácal jsem ho po rameni, protože mi nepřišlo vhodné nakopat ho tady a vydali jsme se k vozu.

„A ty nevíš jak se to startuje?“ Sedím vedle člověka, který se snaží mačkat všechny dostupná tlačítka v dosahu jeho ruky, včetně rádia, ze kterého bzučí atmosférické vlny. Na tohle už jsem trochu starej. Když jsem tu byl naposledy, přijeli pro mě pro změnu vozem, který se už nastartovat nepodařilo. A tohle je nějaká zrůdná evoluce nebo co. „Uhni… K vzteku.“ Nasedl jsem do auta, nastartoval a vyrazil směrem k hotelu. Ještě že si tyhle věci pamatuju. Pár kilometrů pohybu. Pár minut děje. Číňan se připoutal tak pevně, až mám pocit, že mu pás vytlačí střeva z úst. Abych mu udělal radost, řežu zatáčky o něco rychleji než obvykle. To má za to čekání.

Je noc a já stojím ve třicátém patře v osvětleném francouzském okně a dívám se na rozsvícenou magistrálu pod sebou. Nevím, jestli jsem kdy viděl bezútěšnější místo. Lidé se vždycky vláčí někam, kde to nestojí za to. Na místa, kam je zanese osud a vidina posunu vpřed. Práce, plánování, nevyhnutelné okolnosti. Stojím v místnosti, ve které jsem byl už tisíckrát a pokaždé někde jinde. Stejná televize, stejná postel, stejná madla na dveřích, požární hlásiče a dvacet spínačů osvětlení. Stejný koberec, stejné okno a stejný výhled z okna na místo, které z vás dokáže vymačkat poslední špetku pozitivních pocitů. Místo někde uprostřed světa. Izolace uzpůsobená pro lidi, kteří čekají. Cela někde v prostoru, kde se dá trávit čas ve zdánlivě komfortních podmínkách. Venku začal padat drobný déšť, který přešel v liják. Jsem tady. Takhle to chodí. Tohle je ten prostor, který zůstává nepopsaný. Časové úseky, o kterých se nemluví, ale bez kterých by život nemohl dávat smysl. Posadil jsem se na postel a konečně mě doběhla únava. A zítra můžu začít čekat.