Pravidla čínské blbosti

03. 04. 2016

Černý ojetý Nissan bojuje sám se sebou na dálnici G3 směrem k městu Hefei. Měli jsme tam dorazit za čtyři hodiny. Počítal jsem pět a půl, protože už nejsem včerejší a vím, že Číňané mě nechtějí stresovat, abych nebyl zbytečně vystresovaný. V tento okamžik jsme na cestě osm hodin a atmosféra ve voze nápadně připomíná demonstraci těsně předtím, než někdo hodí první dlažku a začne téct konečně krev. Vím, že jedeme špatně, ale ještě pořád jsem nesebral odvahu vstoupit do konverzace, která způsobí ve vozidle paniku a hlavně se ode mě bude vyžadovat aktivní účast, na kterou se zatím necítím.

Až to udělám, zastavíme. Číňan bude přibližně deset minut freneticky štelovat navigaci, až se mu jí podaří rozladit nebo možná i rozbít. Potom bude na nekvalitní dotykový displej psát dalších deset minut znaky svým dlouhým nehtem na malíčku. Až ho to přestane bavit, začne diskutovat s kolegou, jak se to jako mohlo stát, že jedeme tímhle směrem a co teď teda budeme dělat. Kolega mu navrhne, aby zavolal tej paní z továrny kam jedeme, aby nám poradila. To bude tomu druhému připadat jako výborný nápad a začne telefonovat. To bude trvat asi dvacet minut. Mezitím mě první Číňan bude informovat o tom, že jedeme špatným směrem a musíme to vyřešit. Vzhledem k tomu, že ta paní, které se Číňan dovolá, zcela jistě nevlastní vozidlo, nebude moc vědět, co nám říct, nehledě na to, že tyhle dva kreténi ani nedokážou vysvětlit, kde vlastně jsme právě teď. Je to skoro zázrak, že se nám podařilo dojet k tomuhle jezeru, zejména proto, že do Hefei vedou ze všech stran dálnice široké tak, že by na nich s klidem přistál Boeing 747. Potom se vydáme zpátky, protože to bude Číňanům připadat nejvýhodnější, ale uvízneme v zácpě, která se tvořila směrem k městu u mýtné brány, kterou jsme projížděli, než jsme dorazili až sem. Číňané v zácpě začnou vyšilovat a tlačit se ze strany na stranu, tak jako ostatní Čínané, kteří mají ve vozech pocit, že zácpa je něco, co se jich netýká a chtějí ji prostě projet bez čekání. Otočíme se do protisměru a dojedeme zase sem na tuhle divnou pumpu a až se naseru a vytočím do běla a vyhodím ho od volantu, budeme pokračovat konečně na dálnici, která se napojuje po cestě asi pět kilometrů před námi, a dorazíme za další tři hodiny na místo určení. Takhle nějak se to stane. Ale ne teď. Teď hraju Lejzr. A zdá se, že mě nic jiného nezajímá víc, než upgrade kulometné věže v rohu obrazovky.

Před čtrnácti dny jsem si stáhnul jednu blbou hru. Říkám jí Lejzr. Snažíte se postavit vojáčkům a potvorám do cesty kulometné věžičky, laserové stanice, zpomalovače a další pitomosti a oni tam potom běhají a všechny je to rozstřílí na úplně malinkaté kousíčky. Když se to nepodaří, prohráli jste. Tahle věc mě drží na hranici příčetnosti. Na internetu zuří boj mezi mladými, kteří nějakým neskutečně neuvěřitelným způsobem uvěřili, že by kníže mohl na prezidentské stolici vykonat nějakou změnu nebo co? Druhý tábor zase začal přisuzovat Mílovi nadpřirozené schopnosti a pravdomluvnost, tak už na web nelezu. Konečně všem ruplo v bedně. Super. Aspoň vím, že to není lokální záležitost a nemusím se teď tolik stresovat.

Aby bylo jasno, musíme si vyjasnit základní postavení figurek na šachovnici. Vyrábím položky A,B,C,D,E a F. Vybral jsem si Číňana, který to už byl schopný jednou vyrobit, takže jsem usoudil, že by mohl mít trochu výhodu před ostatními. Seděli jsme spolu tenkrát nad miskou žlutého hlenu a já mu kladl na srdce, aby všechno dobře dopadlo, protože tenhle klient je důležitý a bylo by přece hrozně blbý, kdybychom to nedokázali udělat včas a pořádně. Vypíchl jsem zejména správný počet kusů, kvalitu zpracování a hlavně načasování. Doprovodil jsem to slovy jako kurva, podělám se a nakopnu tě do zadku, až doletíš do vesmíru. Zároveň jsem mu vysvětlil, že do toho zadku ho chci nakopat jen obrazně, že je to jenom taková moje rétorika, když mi jde o kejhák a že budu moc rád, když mě o všech problémech bude informovat předem, protože je přece nad slunce jasné, že na ně dřív nebo později stejně přijdu a to by se potom metafora se zadkem mohla změnit v tvrdou realitu, akorát že hlavní roli by tentokrát hrála moje prdel a zákazníkova kopačka, v ní zabodnutá. Číňan mi vysvětlil, že to naprosto plně chápe a byla by hrůza, kdyby k něčemu takovému došlo, a že to nedopustí, protože teď dostal šanci ukázat, že je dobrý v tom co dělá a kromě toho to dělá deset let a jeho zkušenosti v oboru jsou tak bohaté, že by mohl z fleku organizovat přesun potravinové pomoci do Ugandy. Já jsem ho pochválil za báječné shrnutí situace, odsunul jsem opatrně žlutý hlen z dosahu mého nosu, poplácali jsme se po ramenech a já mu nechal poslat prachy podle dohody. Jednoduchý. Nevím, co v tom pořád někdo hledá za vědu.

Do Shaoxingu jsem dorazil o tři měsíce později trochu rozmrzelý, protože jsem měl pořád takový divný pocit někde vzadu za levým uchem a nedokázal jsem ho popsat. Číňan čekal na nádraží včas, vesele mával a všechno vypadalo tak jak by to vypadat mělo, což mě velice zneklidnilo. Nakonec jsem si řekl, že jsem debil, protože když něco konečně funguje, tak mi z toho rupe v makovici a jsem zbytečně paranoidní. Číňan zhodnotil vývoj výroby jako uspokojivý a detaily si prý řekneme zítra v továrně, protože jsem určitě děsivě unavený. Proč ne. Má pravdu ten chlapec. Podrbal jsem se pod trenkami, které mi cestou přiškrtily krevní oběh a odešel jsem do hotelu, věnovat se nějakým jiným nesmyslům.

Číňan zadal položky A,B,C,D,E a F do továrny, kterou mu doporučil nějaký jeho kamarád, kterého nedokázal blíže definovat. Byl to prostě nějaký kamarád. Asi dobrý, protože jen idiot by se spolehl na nekvalitní informaci, zejména když se jedná o kšeft zvíce několika milionů. Sedím ve voze a hraju Lejzr. V noci jsem ho stáhnul, protože jsem měl nutkavý pocit, že ho budu potřebovat. Snažím se vysílat mozkové vlny, které by přiměly Číňana, aby mi začal poskytovat nějaké bližší informace. Přece jen mi je zatím trapné z něj něco dolovat. Musí vědět, že jsem sem přijel kvůli tomu.
„Jak dlouho se tu zdržíte?“ Zeptal se mě nakonec. Nadechl jsem se. Vydechl jsem. Postavil jsem laserovou obranou věž, spolkl vrozenou agresi k debilním otázkám a pokusil jsem se mu vysvětlit, že přece odjedu hned, jakmile si zkontroluji zboží, které vyrobil, naložím ho do kontejneru, dáme si večeři a zaplatím mu zbytek peněz, jak jsem mu to ostatně už několikrát zmínil v emailu. Kvůli tomu jsem přece přijel, že jo. Na dovolenou do týhle prdele jezdit rozhodně nehodlám, to dá rozum. Číňan se otočil ke svému šéfovi a koktavou čínštinou přetlumočil můj názor. Šéf přikývl. Zjevně mu to dávalo smysl. Ve voze opět zavládlo ticho. No, a pak že to nejde. Uvelebil jsem se na zadním sedadle a sledoval okolní promrzlou krajinu.

V továrně se o mě neúspěšně pokusil infarkt, protože jsem našel hromady rozdělaného zboží, jednu bábu v rohu, která do místnosti vyfukovala sraženou páru a nevypadala, že by měla v práci nějaký extrémní drajv. Číňan mi vysvětlil, že se nic neděje, že to jen tak vypadá, ale že zítra ráno tady bude místo báby dalších deset lidí, kteří budou makat jako o život, aby si zasloužili skývu chleba. Kromě několika drobností, jako například, že položky A a B nebudou dodělány v plné výši, což jsem sice požadoval, ale nepodařilo se to uskutečnit a položka D zatím není zadaná do výroby jsem také shledal, že položka F se vyrábí v jiné továrně daleko, předaleko odtud. Není to nic vyjímečného, takže jsem přešel tuhle informaci nebezpečným mlčením a nechal si komentáře na později. Zeptal jsem se, proč nejsou položky A a B udělány v plné výši. Vždyť jsem přece říkal, že bych byl moc rád, kdyby to tak bylo i za cenu toho, že bude třeba objednat více materiálu, že ho případně zaplatím. Číňan mi odpověděl, že to neví a odešel se zeptat svého šéfa, který jeho informaci s bezbarvým výrazem ve tváři potvrdil. Abych nevypadal jako úplný debil, přeptal jsem se opatrně ještě na položku C, kterou jsem jaksi nikde nezahlédl. Číňan mě pochválil, že jsem velice pozorný a vysvětlil mi, že položka C se bude dělat zítra. Oponoval jsem mu, že mi to samé řekl o položce D a protože v továrně není tolik lidí, aby najednou pracovali na obou produktech, trochu mě to znepokojuje. Na to mi odpověděl, že neví, že mu to řekl majitel továrny. Chtěl jsem se ještě zeptat, proč jí třeba nezačali dělat v průběhu těch tří měsíců, které už jaksi uplynuly od doby, kdy jsem mu poslal ty podělaný prachy, ale došlo mi, že bych nezískal žádnou informaci, kterou bych dokázal zpracovat tak, abych neprodělal mozkovou příhodu, takže jsem se na to nezeptal. Do toho všeho se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl zavalitý muž, který začal ve vzduchu nejdříve mávat nějakým lejstrem, potom si vzal na pomoc do ruky bambusovou tyčku, kterou našel opřenou v rohu a nakonec začal mávat i s majitelem továrny. Ukázalo se, že majitel továrny mu dluží peníze. Ty mu nezaplatil, protože musel zaplatit pracovníkům výplaty. To se může stát, že jo. V podstatě jsem ho chápal. Zajímalo by mě, k čemu tady mají tu bambusovou tyčku. Na co jí asi používají? Rozhodně bych ji dal pryč, pokud bych někomu dlužil prachy, protože by jí na mě někdo mohl použít, jak se už ostatně stalo. Za deset minut přišli pracovníci továrny v poměrně hojném počtu, protože nedostali zaplacené výplaty. Majitel továrny jim sdělil, že jim nemohl zaplatit výplaty, protože musel zaplatit pánovi, který tu mával bambusovou tyčkou. To některé pracovníky rozzuřilo a začali ukazovat na mě a vydávat hrdelní skřeky, jako kdybych já s tím měl mít něco záhadně společného. Věnoval jsem svému Číňanovi zmrzlý úsměv. Ten se pokusil sestavit svaly v obličeji do podoby „to není tak jak to vypadá“ a sesunul se do koženkové promrzlé pohovky. Pro dnešek toho mám tak akorát dost.

Jedeme ve voze a motor strašně řve, protože je nějak záhadně nevyladěný. Hraju Lejzr, takže jsem v klidu. Právě jsem rozmasakroval celou jednotku a posunul se do další úrovně, takže můžu na strážce brány nainstalovat i rotační kulomet. Číňan mi řekl, že se omlouvá, že to asi není úplně to, co jsem očekával. Zeptal jsem se ho, co ho to napadá, vždyť jsme si přece jasně řekli před mým příletem, že všechno bude v pořádku a že rád vyčkám do zítra, až se věci zlepší a vycenil jsem na něj žertovně zuby. Číňan vstřebal informaci, přeskupil obočí a přetlumočil mou řeč šéfovi. Ten procedil vzduch mezi zuby, jako kdyby mu někdo upustil duši a najednou za volantem jakoby o pět let zestárnul. Toho dne jsme se do dalších hovorů raději nepouštěli.

Večer mi volal člověk, pro kterého tuhle zakázku zařizuji, jestli je všechno v pořádku a jestli se nemusí bát, protože jinak, kdyby nebylo všechno v pořádku, byl by z toho neskutečně neveselý a pravděpodobně by se z toho prý posral. Lidé mi pořád pokládají otázky, na které neznám odpověď. Rozčiluje mě to. Ujistil jsem ho, že mám situaci pod kontrolou lépe než Američané situaci v Iránu, ať se zatím zbytečně nestresuje a odešel jsem do vany smířit se se svou lží. Voda tady v Číně strašně rychle stydne. Nevím čím to je, ale je to tak.

Ráno sedím mlčky v autě, dloubu si ospalky, snažím se přesouvat jednotky na displeji a vyčkávám, jestli se ke mně zepředu třeba nedostane nějaká nová informace, ale na předních sedadlech vládne rádiový klid. Inu, ráno není každému do zpěvu, říkám si. Jsem v tom podobný. V továrně jsem pozdravil bábu, která stále přepírala vzduch v mrazivé místnosti a zatím se nedočkala posil. Vyrazil jsem nahoru do kanceláře, abych se pokusil všem zúčastněným promluvit do duše a přebral pomalu iniciativu do svých rukou. Měl jsem v hlavě připravený báječný monolog o týmové spolupráci, řešení problémů, reciprocitě, synergii a elementárních základech, jako že třeba nemají nechávat věci se válet v bordelu na zemi, kde je nablito, dát si je třeba na jedno místo a ne něco na schody, něco do kanclu do koše a něco pod stůl, kde jsem to nemohl vůbec najít. Bohužel jsem se k němu nedostal, protože majitel továrny byl zaměstnaný nějakým člověkem, který se mu snažil odnést z kanceláře počítač, protože mu nezaplatil za nějaké věci. Tyčka z rohu místnosti zmizela. Usmál jsem se. Odešel jsem ven, a protože mi došla baterka a nemohl jsem tedy hrát Lejzr, sledoval jsem slepice za továrnou, kterak se pasou na odpadcích. Po chvíli za mnou přiběhl Číňan a říkal mi, že mě všude hledal. Řekl jsem mu, že kdyby přišel rovnou za mnou, nemusel by mě všude hledat jako blázen. Uznal, že mám zřejmě pravdu. Bohužel mi přišel říct, že kousky produktu D, který se ještě nezačal vyrábet, nejsou všechny, protože jedna část se musí potisknout a to se bohužel nestalo, vzhledem k tomu, že pan majitel nezaplatil za ten potisk. Ujistil jsem se, že si je Číňan vědom, že jsem mu už zaplatil dost peněz na to, aby na tuto položku měl, a poté jsem mu nabídl, že do té továrny na potisk zajedeme a zaplatíme pánovi na místě a tím celý problém hravě vyřešíme. Číňan řekl, že je to výborný nápad. Zeptal jsem se, jestli jsou ty kusy již potištěné, protože bych byl smutný, kdyby to tak nebylo. A když jsem smutný, mám sklony demolovat věci a vůbec chovat se nevhodně. Číňan odpověděl, že jsou samozřejmě potištěné, za co ho proboha mám. Po téhle informaci jsem již jen jemně pokynul hlavou a dohoda byla ujednána.

Do továrny na potisk jsme dorazili za hustého sněžení. Vnitřek komplexu připomínal vzdáleně sklad toxického odpadu, skrz který někdo několikrát projel náklaďákem, a pár nocí tam přespalo stádo muflonů. Na posteli v této podivné hale, v mrazu, ležela Číňanka, oblečená v dvaceti vrstvách oblečení, která naší návštěvu přivítala, protože se jim ty naše peníze prý budou hodit a že s tím už ani nepočítali. Zeptal jsem se, kde jsou ty potištěné kousky, že bych se na ně rád mrknul, že jsem prostě od přírody zvědavý člověk. Číňan můj návrh přetlumočil, proběhla rychlá výměna názorů a všichni zúčastnění ve skupince najednou vypadali, jako kdyby chtěli naházet na zem kouřové praskací kuličky a v nastálem zmatku vyskočit oknem dolů na zasněžený beton, což by mě, uznávám, docela uspokojilo. Nakonec z chumlu vystrčili Číňana, jako kdyby ho strkali k odjištěné jaderné bombě a on ji měl rychle zneškodnit. Podíval jsem se na něj tím nejvlídnějším pohledem, který dával jasně najevo, že pokud mi poskytne špatnou informaci, vytrhám mu střeva holýma rukama. Číňan mi oznámil, že to ještě natištěné není, protože jak nedostali zaplaceno, tak netušili, jestli se to vůbec bude realizovat, ale že teď, když je všechno zase v cajku, budou to mít hotové zítra ráno. Nadechl jsem se, Číňan se přikrčil a já mu oznámil, že tedy přijedeme zítra, protože to zní docela rozumě. Odmítám si tady zanést čakry nějakým svinstvem.

Na zpáteční cestě mi Číňan řekl, ať se nezlobím, že to patrně není to, co jsem si ode dneška sliboval, ale že se to zlepší a že je moc dobře, že jsem tady a jak dlouho se tu vlastně asi zdržím. Tuhle informaci jsem raději přeběhl, jako partyzán zmrzlou řeku. K tomu, jako bonus, dodal informaci, že jelikož jsem mu řekl, že výšivka na produktu B je hnusná k poblití, tak ji nevyrobil. Ujistil jsem ho, že jsem za hnusná k poblití zcela jistě dopsal, aby ji předělal. Tuhle informaci odmítl potvrdit, protože jak vidno, není teď v kanceláři a nemůže se podívat do emailu. Zeptal jsem se ho, jestli má v tom placatém telefonu od Samsungu internetové připojení. Samozřejmě že má. A jestlipak z něj někdy posílá emaily. Potvrdil mi že neustále a proč že se ptám, jestli si nepotřebuji odeslat nějaký email. Chvíli jsem čekal, jestli se někde ve vesmíru něco nějak nesepne a když se tak nestalo, poděkoval jsem a domluvil jsem se, že další den zajedeme udělat ty nebohé výšivky, protože by mého klienta trochu rozčarovalo, kdyby je nenašel na svém místě. Zeptal jsem se ještě, kde továrna na výšivky leží. Číňan mi po chvíli odpověděl, že neví. Odpověděl jsem mu, že je to v pořádku a že se tedy uvidíme ráno.

Jsem zpátky ve voze, které směřuje oklikou do města Hefei. Poklepal jsem Číňanovi na rameno a ukázal mu, ať zastaví u staré pumpy vedle jezera. Vystoupili jsme, zapálili si cigáro a já jsem sdělil Číňanovi, že je mi to líto, ale že jedeme blbě a že čtyři hodiny už minuly a že mě to trochu štve. Ukázal jsem mu pár obrázků, které jsem vyhotovil na google maps a podpořil svojí doměnku pádnými argumenty. Číňan na mapu zíral, jako kdyby ji viděl poprvé v životě a předal informaci šéfovi, který se zamračil a začal freneticky štelovat navigaci. Když přestala reagovat, zkoušel do ní ještě chvíli dloubat nehtem a potom ty dva kluky společně napadlo, že zavolají paní do továrny. Já jsem zatím postával opodál a díval jsem se na starého pána, který vylezl z budky u silnice, kde zřejmě bydlel a přišel se na mě podívat a ptal se mě, co tady dělám. Číňan konečně dospěl k rozhodnutí, že se pokusíme vrátit. Uvítal jsem to, protože starý pán se rozhodl, že se mě potřebuje dotknout, a tak kolem sebe už nějakou dobu žertovně poskakujeme. Jsme zpátky ve voze. Jedeme zpět a asi za deset minut uvízneme v zácpě u mýtné brány. Ale to bude až za chvíli. Teď si zatím na chvíli zahraju Lejzr…

Sundal jsem si boty, fusekle jsem zastrčil do igelitového pytlíku, protože se ten smrad nedá vydržet. Koupil jsem je včera dole v obchodě u hotelu. Číňanka mi řekla, že je to nějaká biobavlna, což se ukázalo jako mylné tvrzení. Když jsem se zbavil smrtelného biohazardu, objednal jsem si smaženou rýži, cigára a steak. Pustil jsem televizi, naladil National Geographic, kde poslední dobou ulítávám na sérii Dog Whisperer, kde jeden vysolárkovaný bělozubý šílenec Cesar Millan vysvětluje, jak se správně chovat ke psům, jak je ovládat a jak poznat, kdy jsou smutní, nemocní a podobně.

Pustil jsem si vodu do vany. Horkou, abych konečně po celém dni rozmrzl, připravil si vedle popelník, naladil osvětlení pokoje, aby co nejméně iritovalo moje oční sítnice, nalil jsem si TsingTao pivo, přidal pěnu do koupele a ještě nějakou kýhošlaka sůl, prokřupal si záda, vydechnul, sundal trenýrky, opatrně strčil nohy do horké vody, zasyčel jsem bolestí a slastí a dívám se na Milana, jak rukou vytěsňuje ze psa nějakou negativní sílu. Potom jsem se konečně sklonil a po dlouhém dni namočil svou promrzlou prdel do pěny, která legračně zapraskala a … zazvonil mi telefon. Vylezl jsem z vany, uklouzl na dlaždičkách a vyválel se v koupelně jako kapr, který někomu vypadl z ruky. Rezignovaně jsem se zvedl a došel pro telefon. Volá mi Číňan, jestli jsem dorazil do hotelu v pořádku. Vysvětlil jsem mu, že ano, že mě přece jen dovezl až před vchod a že se mi cestou výtahem do jedenáctého patra naštěstí nepodařilo ztratit a že moc děkuju za optání. Potom jsem vztekle odešel zpátky do vany a sedl si dovnitř. Celý ten požitek mám zkažený a z obrazovky se na mě zubí ten hnusák a držku mu olizuje nějaká doga.

Před týdnem jsem odjel na týden mimo Čínu, abych načerpal trochu síly a neumlátil ty dva idioty dříve, než dodělají to, za co jsou zaplacení. Bohužel se mi nepodařilo získat zpátky duševní rovnováhu, protože tři dny po mém odletu mi Číňan zavolal na Filipíny, že mi zapomněl říct, že položka F vlastně vůbec neexistuje, protože pán z továrny řekl, že jí zadal někam daleko, ale nakonec se ukázalo, že to vlastně nezadal, prodal materiál a peníze se někam ztratily nebo co a jestli tu položku F nutně potřebuju. Zároveň je problém s položkou D, protože jak prý vím, pracuje se teď na položce C a tím pádem se nedá stihnout i položka D. Řekl jsem Číňanovi, že jsem mu to říkal už první den v továrně, ale že mi řekl, že to nebude žádný problém, takže jsem to za žádný problém nepovažoval. Ohledně položky F jsem se vyjádřil v tom smyslu, že jsem mu vlastně nerozuměl, protože kdybych mu rozuměl a kdyby to bylo to, co doopravdy řekl, byl bych z toho velice smutný a pravděpodobně bych musel sednout na nejbližší letadlo a letět zpět, abych mu mohl utrhnout hlavu a vysát mu z ní mozek a aby mi to tedy ještě jednou zopakoval. Číňan chvíli na drátě mlčel a já si mohl užívat atmosférické praskání vzdáleného přenosu. Potom mi nicméně odpověď nabídl a řekl mi, že položka F jednoduše není zadaná a že je mu to líto. Řekl jsem mu tedy, že si jdu zakoupit letenku za obnos, který mě bude dlouho bolet, a že letím zpátky, abych mu utrhl hlavu a vysál mu zní mozek. Číňan řekl, že děkuje, položil telefon a nechal mě samotného s informací, kterou mi předal. Posadil jsem se na balkon, zapálil si cigaretu a vysál jí na dva zátahy. Do toho všeho mi zavolal člověk, pro kterého tenhle kšeft kurvím, aby se mě zeptal jak se mám a co je vlastně nového. Řekl jsem mu, že teď nemůžu, protože řeším nějaký problém s vysáváním mozku. Zeptal se mě o co se jedná a já mu řekl, že by to nepochopil, což byla vlastně pravda.

Možná se zdá, že jsem na Číňany zbytečně tvrdý, ale věc se má tak, že za pár dní začne čínský nový rok a v tu chvíli se všechny továrny zavřou a lidé se vydají jedinkrát v roce daleko do svých domovů, aby aspoň jednou v roce viděli své děti a příbuzné, takže mám jen omezené množství času. A ten mi ubíhá rychlostí světla. Číňan mi řekl, že se situace hodně komplikuje, protože v Číně začne brzo čínský nový rok a jestli o tom vím. Ujistil jsem ho, že o tom vím a že právě z toho důvodu jsem mu tuhle práci zadal před pěti měsíci, abych si byl jistý, že k těmto komplikacím nedojde. Mozek jsem mu nakonec nevysál, protože jsem byl po letu tak zesláblý, že jsem raději smutně seděl ve voze a hrál Lejzr. Zeptal jsem se také Číňana, kdy mipřinese dokumenty, které mi slíbil, že mi předá zítra už před dvěma týdny. Potřebuju je totiž pro komunikaci s loďařem. Odpověděl mi, že mi je předá zítra a že jsou dva způsoby, jak je získat. Jeden je trochu riskantní, ale levný a tím pádem se dá odvézt zboží z Číny ven, ale potom pravděpodobně nastane problém na celnici a druhý je ten správný a ten je ale dražší. Zeptal jsem se ho, který si myslí, že bych asi tak mohl chtít. Číňan dvětil, že nemá nejmenší tušení. Nakonec jsem objednal ty dražší, což Číňana evidentně překvapilo. Napřáhl jsem na něj zkusmo ruku, tak, jak to dělá Cesar na psy a zkusil Číňana přinutit, aby mě začal poslouchat. Zeptal se mě, co to přesně dělám. Řekl jsem mu, že jsem jenom něco zkoušel a odešel jsem zpátky o patro níže balit dodělané věci do krabic. Na balení totiž nějak chybí dělníci, tak si to dělám sám. Bodejť ne. Jak taky sehnat někoho na práci v Číně že jo? Jsem se asi úplně pomátl. Aspoň tak vypadal obličej Číňana, když jsem se ho na to ptal.

Dalšího dne jsem vyšel před hotel krajně nevyspalý. V noci jsem se zasekl u psího pořadu a usnul až ve čtyři ráno. Číňan mi řekl, že vypadám unaveně. Odpověděl jsem mu útokem a požadoval jsem po něm dokumenty. V autě nastalo plíživé ticho a já si mohl zbytek ranní cesty užít v klidu a pohodě. V továrně jsem se zeptal pana majitele, kde jsou moje peníze za položku F. Řekl mi, že neví. Podivil jsem se, protože to byl on, kdo převzal materiál za půl mega a ten je teď někde, kde nevím, kde je a jestli teda neví, kde bych ten materiál našel. Řekl že ho dal pánovi z nějaké jiné továrny a ten ho ukradl a mezitím jeho továrna zkrachovala on odešel neznámo kam a že už se asi nikdy nevrátí a návdavkem ani nemá telefon a adresu, takže se to bohužel nedá nijak vyřešit. Upozornil jsem Číňana, že pokud on přebral materiál, je to jeho zodpovědnost a že potřebuji zpět svoje peníze, abych si mohl položku F vyrobit asi sám v klidu na hotelu, protože jiné řešení nevidím, zejména uprostřed Číny, kde je fabrika i doma v lednici a přesto je výroba věcí nepřekonatelný problém. Majitel mi řekl, že mi peníze bohužel dát nemůže, protože je nemá, ale že se mě chtěl celý den zeptat, jestli bych mu nějaké peníze nepůjčil, protože nemá na výplaty a mohlo by se stát, že lidé odejdou a nedodělají zbytek zakázky. Zvedl jsem se, kopnul jsem Číňana do hlavy, ten upadl na zem a chroptěl. Zasmál jsem se šíleným smíchem, sedl jsem si na něj a začal ho pěstmi mlátit do obličeje, až se proměnil v červenou kaši. Poposedl jsem si na sedačce a potlačil své představy. Nabídl jsem mu, aby nejdřív dodělal co slíbil a že potom mu třeba nějaké peníze dám. Miluju situace, kdy mi někdo nasere na hlavu a já mu ještě vylížu prdel. Citím se potom báječně. Od toho dne začal v továrně přespávat jeden člověk z kanceláře, které jsem zakázku zadal, protože začalo hrozit, že by se ztratil třeba náhodou i zbytek výroby.

Cestou z hotelu jsem řekl Číňanovi, aby zastavil u cesty ve vesnici, kde jsem před pár dny zahlédl lidi, jak vynáší hromadu ušitého oblečení. V každém polorozbořeném domku byla malá továrnička. Dva, tři stroje, bordel, bahno, beton a zima. Dohodnul jsem se s paní, která žvýkala smradlavou kuřecí nohu, že mi ušije položku D do tří dnů a abych se pro to později zastavil. Před její ruinou na mě zaútočil pes. Pokusil jsem se ho ovládnout a pořád jsem se k němu točil zadkem, aby viděl, že ho ignoruju, přesně stejně, jako to dělá každý večer Milan ve své tv show. Psa to nakonec přestalo bavit a kousl mě do nohy. Potom paní konečně psa zahnala. Sedím ve voze, hraju Lejzr a šířím kolem sebe auru vzteklé nenávisti. Číňan se ke mně otočil a zeptal jsem mě, jak jsem se měl na Filipínách. Zeptal jsem se ho, jestli je to nějaký vtip. Řekl mi, že ne, že ho to opravdu zajímá. Bezmocně jsem zamával rukama, doufaje, že se mi omylem podaří vytvořit nějaké zaklínadlo a z prstů mi vyšlehne blesk a trefí toho člověka do obličeje. Bohužel se to nestalo, a tak jsem spustil ruce zpět do klína a nechal otázku bez odpovědi. Číňan se po minutě čekání otočil zpět dopředu a řekl svému šéfovi, že jsem dnes zřejmě nevyspalý. Boss mu jeho doměnku stvrdil unaveným zasyčením.

Večer jsem zavolal zadavateli a řekl jsem mu, co se stalo. Nemůžu mu už dál neposkytovat informace. Zeptal se mě, jestli si dělám prdel, protože já si přece dost často takovou blbou srandu dělám a že tohle je přesně ten případ, kdy mu to tak připadá. Řekl jsem mu, že ne, že to tak není a on si odešel pro cigaretu, přestože nekouří. Zeptal se mě, co teď budu dělat. Zbožňuju tyhle dotazy. Řekl jsem mu, že se půjdu asi dívat na televizi, protože je to poučné. On mi řekl, že to je dobrý napád, že se mezitím zatím zastřelí. Za chvíli mi volala jeho manželka a řekla mi, že jsem idiot a všichni tam v Číně, že jsme banda debilů, protože tohle snad přece není možný. Řekl jsem jí, že to bohužel možné je a ztlumil zvuk, abych umlčel příval nadávek. Pani mi řekla, ať to tedy zadám jinam a ať to okamžitě udělají. Řekl jsem jí, že to výborný nápad, ale protože se blíží čínský nový rok, tak to bude bohužel nemožné. Řekla mi, že všechno je možné a ať to zařídím. Podíval jsem se na obrazovku. Cesar právě uvolnil ze psa napětí a ten se mu začal třít o nohu a nakonec začal kopulovat, což rozesmálo všechny aktéry, Millana i kameramana. Zeptal jsem se, kde je její manžel. Odvětila mi, že neví, že šel zřejmě do garáže hledat pistoli. Řekl jsem, že to chápu a ať ho zkusí přemluvit, aby to přece jen ještě nedělal, že to zkusím nějak dodělat. Řekla, že mu to vyřídí, ale že neví, co na to řekne. Rozloučil jsem se a šel jsem spát. Dnes raději vanu vynechám.

Jsme zpátky ve voze, o deset dní v budoucnosti a směřujeme stále do města Hefei. Měli jsme tam jet čtyři hodiny, zatím jedeme osm a něco a na staré pumpě u jezera právě Číňani zjistili, že jedeme špatně. Všechno teď běží podle plánu. Číňan konečně dospěl k rozhodnutí, že se pokusíme vrátit. Uvítal jsem to, protože starý pán, který přišel zezadu od benzínky se rozhodl, že se mě potřebuje nutně dotknout, a tak kolem sebe už nějakou dobu žertovně poskakujeme. Jedeme zpátky a asi za deset minut uvízneme v zácpě u mýtné brány, což se také samozřejmě stalo. Když Číňan uvízne v zácpě, která skýtá cca čtyři lajny vozů, které neustále troubí, protože mají pocit, že tlak zvuku uvolní silnici před nimi, rozhode se uprostřed zácpy otočit vůz do protisměru a přejet na druhou stranu dálnice. Manévr už dávno započal a nemá smysl se proti němu bránit. Jsme teď, společně s několika vozy a jedním kamionem naskládáni napříč dálnicí ve zcela nevyhovujících úhlech a mému Číňanovi se konečně podařilo obratným manévrem zcela zablokovat náš vůz tak, že se mezi předkem a zadkem nedá protáhnout ani kreditkarta. Číňan nadává na zácpu ve smylu, že je to hrůza, protože se tady nemůže ani pořádně otočit. Tohle bude trvat tak hodinu, potom se dostaneme k hrazení, které rozděluje dálnici. Číňan si samozřejmě neuvědomuje, že to hrazení nepřeskočíme, protože nemáme na hřídeli tu negerskou skákací vychytávku a zjistí to až u hrazení. Potom se otočíme zpět, a vyčkáme v zácpě až k mýtné bráně. Mezitím se mi ozval člověk, pro kterého pracuji a zeptal se mě, co dělám. Řekl jsem mu, že se to dá poměrně složitě vysvětlit a on mi řekl, ať to zkusím, že má čas a je nervózní. Tak jsem mu to řekl. A to ho moc nepotěšilo.

Osmdesát procent lidí na světě jsou idioti. Ve chvíli, kdy tento jednoduchý fakt pochopíte a smíříte se s tím, začnou být věci o mnoho snažší. Těch osmdesát procent samozřejmě pořád osciluje, protože každý do té kategorie, kdy se chová jako idiot, občas spadne. Osmdesát procent lidí na planetě většina věcí nezajímá, chovají se jako ovce a nějaké širší kontexty jsou pro ně nesmysly, kterými se nechtějí zabývat. Prostě to tak je. A je to tak v pořádku. Jejich život je o dost jednodušší a já se jim vlastně nedivím. Každopádně díky tomu máte poměrně solidní šanci, že narazíte na nějakého debila, když to nejméně potřebujete.

Za poslední týden jsem potkal jediného rozumného člověka a to byl ještě ke všemu pes, který kousl mého Číňana do nohy a utekl se schovat do rohu k boudě. Zřejmě moc dobře věděl, jaký je to blbec. Číňan nelenil, psa začal honit a házet po něm kameny. Kdyby projevil takovou úžasnou aktivitu i při práci, to by bylo něco! Zastavil jsem ho a řekl jsem mu, že odteď pokaždé, když udělá nějakou kravinu, vezmu také kámen a hodím mu ho do ksichtu a zeptal jsem se ho, jestli má pro mě hotové ty dokumenty, které mi říkal, že mi dá před měsícem za týden a které, když mi nedal, tak mi řekl, že mi je dá za tři dny a že to bylo už před dvěma dny. Číňan se zamyslel a já sebral ze země kámen. Číňan otevřel několikrát naprázdno ústa a řekl, že to musí ověřit a šel na roh předstírat, že někomu telefonuje a ten že mu to jako nebere.

Tuhle fintu si na mě vymyslel před pár dny. Člověku na druhé straně imaginární linky, říká „office“ a ještě nikdy se mu nepodařilo dovolat. Nedivím se, protože všichni z jejich kanceláře jsou tady v továrně a jediný, kdo tam někdy je, je jeho přítelkyně, která tam také pracuje, ale tu by v IQ testu porazila i poslední pračka od Rowenty. Neustále žvýká sušené ryby, takže pokaždé když mě pozdraví, musím dvojitě polknout jako tučňák, který krmí mláďata. Osmdesát procent lidí na světě jsou prostě idioti. Počkal jsem, než Číňan „dotelefonuje“, nakonec přišel a řekl, že musím počkat, až mu zavolají zpět. Tak jo, tohle běží, jak jsem čekal, což je v téhle situaci poměrně pozitivní informace. To, že je to špatně je až druhá věc. Jednotlivé stromy tvoří les, tak s chutí do toho.

Vyrábím položky A, B, C, D, E a F, a tak trochu se mi to pořád nedaří dotáhnout do konce, protože situaci mi komplikují všichni okolo. Jako kdyby to byla nějaká podělaná soutěž, kdo mě dokáže víc vytočit. Majitel továrny, kterej dluží i svojí babičce mě asi sere nejvíc. Nejenže u něj v továrně musí každý den přespávat někdo z kanceláře mého Číňana, aby se hotové věci někam „neztratily“, ale ještě ke všemu mě pořád otravuje s tím, abych mu půjčil další peníze, že mi je tutově do pár měsíců vrátí. A nechce třeba desítku nebo tak, ale potřeboval by tak sto až dvěstě tisíc, což prý není problém vydělat hopem zpátky. Nedostal nic, jen kolem sebe kroužíme jako dva lidi, kteří se dřív nebo později střetnou a já to chci nechat vykysnout co nejdéle to půjde.

Abych se uklidnil a zahřál, balím hotové věci do krabic sám. Člověk aspoň ví, co má a co ne. Je odpoledne a všude kolem vládne příjemně debilní nálada, mrznou mi prsty na nohou a jsem obecně tak nějak lidově řečeno „pičou ke zdi“. Zachránil jsem co se dalo. V malé továrně kus cesty dolů ke smetišti vyrábí položku C a tady to vypadá, že všechno stihnu tak jak mám. A potom to udělalo cvak a světla zhasla. Číňané se podívali jeden na druhého a začali padat jeden přes druhého, jak se snažili nenápadně odejít ze dveří. Zeptal jsem se, kdy to asi nahodí zpátky. Číňan prohlásil, že za pár minut, což jsem přivítal a zapálil si v klidu cigaretu. Teď tu sedím na stole a kývu do rytmu nohama. Je to hodina a půl a situace začíná být značně monotónní. Zeptal jsem se tedy, jak to vypadá. Číňan řekl, že to zapnou za deset minut. Rozhlédl jsem se okolo, pro případ, že bych někde zahlédl zduplikovanou kočku a mohl situaci označit za super deja vu, ale nikde nikdo. Jen babka vedle mě mi věnovala další smradlavý úsměv. Začal jsem pátrat po tom, co už mi dávno došlo, ale trvalo asi tři hodiny, než jsme se dobrali k realitě. Pan majitel nějak zapomněl zaplatit elektriku a paní majitelka baráku nemá chuť vyjednávat s Evropanem, páč se jí prostě nechce a vůbec má toho moc na práci. Není proud, nešijeme. Jednoduchý počty. Řekl jsem Číňanovi, že bych byl rád, aby to nějak vyřešil, protože jsem si ho přece jen zaplatil a chtěl bych mít aspoň vzdálený pocit, že to mělo nějaký smysl a odešel jsem do vozu hrát Lejzr, protože to je jediné místo, kde jsou aspoň čtyři nad nulou.

Číňan se přikradl do vozu a sdělil mi, že elektriku můžeme zaplatit za tři hodiny. Odjel jsem proto do malé továrny vedle smetiště, abych si zabalil položku C. Paní Číňanka to sice umí ušít, ale očistit a zabalit, jó, to vona nedává. A pan majitel továrny se urazil, protože jsem ho obvinil, že neplatí elektriku, což totiž není pravda a musím si položku C zabalit v malé továrně a ne v klidu u stolu při svíčkách, jako to ostatní věci odsud. V malé továrně bohužel není místo, protože by se v ní nedal otočit ani labrador, takže balím věci do krabic venku na betonu a právě teď začalo pršet, takže se celá operace žertovně zkomplikovala a balení se zvrhlo v sérii složitých pohybů a úkonů, které provádíme ve třech pod velkou igelitovou plachtou, kterou si přidržujeme jednou rukou a na které jsou zbytky mazlavých věcí, které rozhodně nejsou bahno. Kousek od nás sedí pes a má na tváři výraz, který jasně dává najevo, že nechápe, co mu do hajzlu děláme s jeho záchodem. Číňan vedle mě balení dovedl k dokonalosti, protože u toho všeho stíhá i kouřit, za což bych ho rád obdivoval, ale protože jsem nejvyšší, tak je můj „stan“, který tvoří má hlava, plný kouře a mám starosti s tím, abych si obstaral kyslík a nemůžu někomu říkat, že je borec. Ve dvě v noci máme hotovo. A pak že to bude problém. Nespal jsem teprve 40 hodin, takže jsem v příjemném rozpoložení a cesta autem je plná mých kousavých poznámek o tom, jak je to super, že jsem si mohl užít takovou báječnou zkušenost a že jsem vůbec rád, že jsem potkal takový fajn lidi, se kterejma je radost makat. Do továrny už nejedeme, protože Číňan mi řekl, že se spletl, ale že elektriku můžeme zaplatit až ráno.

Do hotelu jsme dorazili ve tři ráno. Pro jistotu, člověk nikdy neví, že jo, jsem se ujistil, že Číňané zaplatili hotel na pár dalších nocí dopředu, jak mi řekli, protože mě nebaví se vracet zpátky na recepci s nefunkční kartou a žádat recepční, aby ji nabila, zejména, když jsem dva dny v kuse nespal a půlku z toho strávil pod igelitovým pytlem. Celý ten proces totiž skýtá poměrně náročnou proceduru placení, dotazování a obsahuje řadu kulturních nedorozumění, která si ve svém stavu úplně nedokážu vychutnat a říkal jsem si, že bych se přece jen nakonec vyspal. Číňan naštěstí potvrdil, že je vše v pořádku a to mě uklidnilo. Rozloučil jsem se a s koženým výrazem vyjel výtahem do jedenáctého patra, povolil si pásek, přiložil kartu, a ta bohužel nefungovala. Zkusil jsem to ještě několikrát, pro případ, že bych mohl být idiot a nakonec jsem se volným krokem člověka, který ví, že ho za deset minut přejede auto, vydal dolů na recepci.

Číňané dokážou usnout kdykoliv, jakkoliv a v naprosto neuvěřitelných pozicích. Recepční jsem našel opřenou v rohu za recepcí, když mě přestalo bavit drncat do zvonečku a nejdřív jsem si jí spletl s okrasnou vázou. Paní nakonec zakřičela a utekla přede mnou do kanceláře. Během několika minut se naštěstí vše vysvětlilo a když se ukázalo, že nejsem netvor z bažin, ale člověk, který se nemůže dostat do hotelového pokoje, začali jsme řešit, kudy z toho ven. Noční obsluha většinou v těchto končinách nehovoří příliš plynně anglicky, takže jsem spokojený, že si můžu zopakovat základní lekce z pantomimy a nakonec i z kreslení komiksů. Když mě přestalo bavit mávat jí před obličejem kartou, dělat „píp“ a plácat se do čela, namaloval jsem jí hezky unaveného panáčka, který jde ke dveřím, přiloží kartu a doplnil jsem kresbu smutným obrázkem sluníčka. Paní zdatně odolává veškerým ukázkám logiky a nakonec jsme se společně vydali nahoru ke dveřím, já smutně došel ke dveřím přiložil kartičku, ta zapípala nesprávným tónem a já vytvořil na obličeji smutné sluníčko. Paní mi vysvětlila, že má karta nefunguje, protože nikdo nezaplatil za hotel a já jsem rád, že jsme se k tomu dobrali a řekl jsem jí, že to hned ráno můžeme vyřešit, ale že teď už musím jít spát, že to není problém. Paní namítla, že je potřeba zaplatit zálohu, protože jinak mi kartu nenabije. To je logické, přece jen tu bydlím pravidelně teprve několik let. Nabídl jsem jí tedy kartu, ale protože paní neumí obsluhovat terminál, musím si zaběhnout do hotelového bankomatu. To není žádný problém, řekl jsem a vesele odběhl za roh. Bankomat je zde bohužel přes noc mimo provoz. Vrátil jsem se k paní a řekl jí, že automat je v noci mimo provoz. Řekla mi, že to ví a odešla se opřít zpátky do rohu a považovala tím celou věc za vyřešenou. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli bych si nemohl stoupnout vedle ní, ale nakonec jsem přece jen zavolal Číňana, aby se vrátil zpátky, že nějakým záhadným způsobem nefunguje karta a já nemám hotovost a že potřebuju, aby to tedy zaplatil ještě jednou, když tedy říkal, že to už zaplatil. Číňan mi řekl, že pokoj nezaplatil, že nevěděl, že tu ještě zůstanu, což jsem nechal být, protože bych se dostal zcela mimo rámec racionální debaty a řekl jsem mu, že jestli okamžitě nepřijede, přijedu si pro něj domů já a udělám hrozné věci s jeho rozkrokem. Číňan přijel do hodiny, takže jsem měl dost času zahrát si Lejzr a vůbec se zamyslet nad tím, kolik mozkových troglodytů jsem si dnes usmrtil. Číňan zaplatil, nabili mi kartu a já vyjel výtahem nahoru do pokoje. Sundal jsem si boty, prokřupal krk a zazvonil mi telefon. Volá mi Číňan, že v továrně je nějaký problém a jeho člověk mu volal, že pan majitel je na něj zlý nebo co a že tam musíme zajet. Obul jsem si boty a sjel výtahem dolů nasedl zpět do vozu. Zeptal jsem se Číňana vesele, jak se má a on mi odpověděl, že dobře a že se omlouvá, že je to určitě jen nějaké nedorozumění. Řekl jsem, že je to to nejmenší, co se mohlo přihodit, že se vyspím v květnu a vyrazili jsme zpět do mrazivých čínských ulic.

V továrně přespává jeden pán z Číňanovo kanceláře, aby nedošlo k nějakým problémům. Přiběhl nám dolů otevřít bránu a to byla právě ta chyba, na kterou jsem celou dobu myslel a neuměl jsem ji zformulovat. Majitel se mezitím nahoře ve čtvrtém patře zamknul. Teď. Noc před naložením věcí. Teď, v tuhle chvíli se mi to má vymknout z ruky? Vydusal jsem schody nahoru jako nacistický robot, vší silou trhnul s dveřmi a vytrhnul je z pantů. Arnold by měl ze mě radost. Týpek ve tmě začal utíkat do kanceláře, kterou zamknul, takže přišel o další dveře. Vlezl jsem dovnitř, frajer nikde, koukám do potemnělé místnosti a najednou tma. To je super ty hvězdičky okolo. Zamrkal jsem, postavil se na nohy a ucítil krev, která mi teče z hlavy na záda. Otočil jsem se a uviděl majitele, který v ruce svírá kamennou sošku draka. Drakem? Teď? Mě? Vyrazil jsem na něj. Mám takový zalehávací způsob boje a nevím, jestli náhodou neovládá kung-fu. Vzduchem zašermovaly ruce a za pár vteřin klečím na tom člověku, který je tak neskutečně zkurvený, že bych ho nejraději ubil k smrti. Pustil jsem ho a odešel dolů zkontrolovat své věci. Zamčeno. Týpek prohlásil, že klíče ztratil a protože dveře dole jsou už spíš pro Terminátora než pro mě, jsem na ně krátký. Odešel jsem na ulici av síti pod kamionem probudil smradlavého řidiče a po lekci pantomimy jsem si od něj půjčil dlouhé mastné lano, na kterém musí být tutově cholera. Teď stojím na okně. Lano přivázané k pevné trubce od topení a druhý konec kolem ramen a pasu. Číňan se mě zeptal, jestli je to dobrý nápad. Řekl jsem mu že není, že má pravdu a že se raději vyměníme. Zmlknul a já se spustil přes okraj do prostoru. Nikdy není pozdě zopakovat si slaňování. Bože to je vejška. Za tohle bych měl dostávat příplatek. Další dva metry. Lano odporně řeže. Ještě kus a jsem na parapetu a rychle jsem odsunul okno a vpadl dovnitř jako pytel brambor. Na tohle už jsem starej. Vykopl jsem dveře, protože odsud se otvíraly ode mě a zbytek noci strávíme tady. Teď už nehodlám nic riskovat. Zapálil jsem si cigáro a zbytek noci hleděl tajemně do dálky a drbal si otlačeniny od lana. Číňan se schoulil mezi krabice a raději nemluví.

Ráno je vždycky všechno pozitivnější. Stojím venku a čekám na kamion, abych mohl naložit všechny věci a vypadnout z týhle všivý díry. Evropani drží cigára jako Číňani ping-pongovou pálku. A Čínani zase drží cigára, jako my držíme pálku. Zvláštní věc. Kromě toho průměrný Číňan vyhulí za den v klidu tři krabice a nepřijde mu divné, že každý den vychrchlá hlen jako briketu, což se většinou děje v mé přítomnosti. Dnes všechno končí. Čínský nový rok je za dveřmi a jednu položky jsem nevyrobil. Budu se sem muset vrátit. Ještě než zmizím, zajedeme se podívat do nové továrny někam k Hefei, které je odsud čtyři hodiny autem. A tam se budu nervovat příště. Kamion nakonec dorazil o sedm hodin později, než řidič deklaroval a já si mohl vyzkoušet, jaké to je stát na jednom místě šest hodin v kuse. Zajímavá zkušenost. Při nakládání krabic jsem narazil na problém. Číňané, které jsem si vybral, váží všichni stejně jako krabice, které mají zvedat nad hlavu, takže se nakládání komplikuje, protože pomocné síly z továrny mají jinou práci, čekají nahoře u majitele na výplaty. Ten jim totiž řekl, stejně jako jeho matce, která zde pracuje, že až tohle dodělají, zaplatím mu a on zaplatí jim. Jednoduchý jak facka. Problém je, že jsem mu už zaplatil. A k tomu mi dluží nějakých pět set za ukradený materiál. To ovšem zapomněl lidem zmínit. Naložil jsem plný kontejner tak těsně, že by se dovnitř už nevešla ani nabíječka od telefonu, zavřel, zaplomboval a zamával na řidiče, ať už proboha vypadne a tahle noční můra skončí.

Ze dveří továrny se vyhrnul rozzuřený dav a obklopil mě. Všichni křičí, mávají rukama a strkají do mě. Zejména matka pana majitele je velice urputná. Přijal jsem to jako stoik, protože přesně vím, co se jim odehrává v hlavě a hlavně právě zjistili, že pravděpodobně už nikdy neuvidí své peníze. Je mi jich líto. Ale nemůžu pro ně nic udělat. Nezachráním tyhle lidi, kteří umí pracovat, stejně jako nezachráním hladové děti v Africe. Nejde to, protože nad vším je vždycky ruka někoho, kdo tohle dopustí a obratně manipuluje lidským neštěstím. Matka se rozhodla, že vezme situaci do svých rukou a skokem se vrhla pod odjíždějící kamion. Zakvičely brzdy. Unaveně jsem vydechl, řekl svému Číňanovi, ať jde laskavě se mnou a loudavým krokem jsem se vydal před kamion, pod kterým leží babka a má zkřížené ruce na prsou. Z okolních vesnických stavení vyšly desítky lidí, aby si užili nenáročné představení. Přidřepl jsem vedle babky a požádal Číňana, aby tlumočil mou řeč, kterou jsem si připravoval už pár dní dopředu, protože jsem něco podobného čekal. Obsahoval mnoho moudrých slov o neschopnosti jejího syna, projevení lítosti nad tím, že se jí výchova vymkla z ruky a že je potřeba začít od začátku a bít ho, dokud to jde a jednou možná, možná, z něj bude dobrý člověk. Baba něco vztekle zakřičela. Zřejmě ve smyslu, že jsem bohatý a že to můžu klidně zaplatit i potřetí. Číňan koktá, jak se to snaží sestavit do smysluplných vět. Zahodil jsem cigaretu, protože vím, že tohle nikam nepovede a řekl řidiči, ať nastartuje. Ten pokrčil rameny a přikývl. Asi má s přejížděním lidí své zkušenosti. Chytil jsem babku za ruce a odtáhl ji do příkopu u cesty. Cestou mě stihla pokousat a já jen čekám, kdy se na mě vrhnou obyvatelé vesnice, protože úplně přátelský nevypadají. Chápu je. Babku jsem zahodil, zakřičel, že se omlouvám a rychle nasedl do připraveného vozu. Kamion jede před námi směrem k Shanghaji a já sedím vzadu, kroutím hlavou a těším se do postele. Tohle byla fakt sranda. Došel jsem konečně do hotelu, vyjel do jedenáctého patra, přiložil kartu, která zapípala nesprávným tónem, zasmál jsem se a odešel poraženě dolů na recepci.

Jsme teď ve voze, který si hledá cestu do čtyři hodiny vzdáleného města Hefei. Jsme na cestě už devět hodin. Opustili jsme konečně zácpu a najeli na dálnici. Podařilo se to díky hádce a díky tomu, že jsem odebral Číňanovi řízení. Za dvě hodiny dorazíme do Hefei. Na hlavě mám bouli jako zeměkouli, ruce pokousané a kolem ramen šrámy od lana. Pokaždé si něco nového odvezu. Věci, které v životě nezapomenu. Věci, bez kterých už bych se neobešel. Teď už zase sedím vzadu a zírám na displej telefonu. Hraju Lejzr a právě jsem dokončil další úroveň. Z obrazovky na mě tiše zírá nápis "Game over..." K vzteku.

Uzavřel jsem svoji řeč a podíval se na klienta, který sedí naproti mně. Je to člověk, který si chce nechat něco vyrobit v Číně a ještě nikdy to nezkusil. Řekl mi, že moje cena je o dost dražší, než přímo z továrny, která mu to nabízí levněji a že mu bude stačit, když si to objedná od nich a jenom si to zajede zkontrolovat. Ale kdybych mu prý dal lepší cenu, levnější, tak by si to ode mě určitě vzal možná. Lidi si většinou myslí, že budu dělat zadarmo. Je to teď hrozně moderní. Poděkoval jsem za kafe, které jsem si vlastně zaplatil já a rozloučil se a popřál mnoho zdaru.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy, prostě nikdy, nedělejte nic v Číně, pokud to doopravdy nepotřebujete, a když už to teda mermomocí chcete, připravte se na to, že i věci, kterým nerozumíte a nevěříte, že by se vám mohly stát, se vám stanou. Potom se do toho můžete pustit. A je jen na vás, jestli to dotáhnete do konce nebo ne. Ale víte co? Raději to nedělejte. Vyšel jsem před kavárnu a zazvonil mi telefon. Volá mi Číňan. Řekl jsem mu, že přiletím za čtrnáct dní, abychom dodělali, co je třeba. Sdělil mi, že to určitě není třeba, protože se hodně poučil z toho, co se mnou zažil a že se nemusím stresovat a zbytečně cestovat, protože všechno bude v pořádku a on na všechno tentokrát dohlédne. Zasmál jsem se.