Všechno stejný

13. 03. 2016

"Kolik?" Naklonil jsem do temnoty taxíku.
"Dvatisíce rupií." Odpověděly bílé zuby.
"Tolik? To je absurdní! Za to bych si mohl koupit iPhone." Silueta v plechovce nehla ani chlupem.
"Co to je?"
"iPhone?"
"Ne, absurdní." Narovnal jsem se a rozhlédl se po ulici. O vedlejší taxík se opíral indický cigoš tlustý jako Helena Růžičková a v puse měl tolik zlata, kolik je ho na korunovačních klenotách. To by dopadlo ještě hůř. Sehnul jsem se zpátky.
"Dám ti tři stovky a stovku navíc, když nenabouráš." Hlava uvnitř se zakývala.
"Nastupte si pane."
Super. Ušetřím stovku.

Jsou to měsíce. Asie se mi stala domovem. Nepohodlné sedačky letadel ložnicí a čínská ulice jídelnou. Jsem vyčerpaný. Všechno co se mohlo podělat už se podělalo a z výhry v loterii se jako vždycky stal souboj o čas a o způsob jak dotáhnout věci do konce tak, abych mohl příští rok začít znovu. Letos musím věci jen nějak dokončit a připravit se lépe na příští roky. Strávil jsem tuny času někde na okrajích měst. V místech, která v mapách nenajdete a která jsou zajímavá asi stejně jako jeté trenýrky Dalibora Gondíka. Trávím dny po hotelech a jen čekám. Nemůžu se posunout a nemůžu odjet, protože musím čekat. Pro netrpělivého člověka největší trest.

Monzun se v Indii opozdil. Nikde nic, jen mraky se prohánějí oblohou a vody by se v nich člověk nedořezal. Zdá se, že všechno spadlo letos v Pákistánu a na severu Číny, kde mají lidé z baráků hausbóty. Tady dole na jihu nic. Sucho, dusivé vedro a čekání. Když u nás neprší, jsme spokojeni, zemědělci dostanou dotace, lidi si dají horkou vanu, tak ,jako tak a předvánoční slevy zase budou. Tady mají lidé starosti. Voda nepoteče, jídlo nebude a slunce z lidí vysmaží duši. Jasně, jsou to čmoudi a dobře jim tak, jak by řekla většina myslitelů z našeho středu vesmíru. Je to jejich věc. My brečíme až ve chvíli, kdy jsou záplavy u nás. A to nám jde ze všeho nejlépe.

Opustil jsem bezpečný svět velkoměst, kde je život nalajnovaný i pro ty největší blbečky. Držte se za jízdy zábradlí. Další vlak přijede za tři minuty dvacet sekund. Pozor schody. Vypněte své mobilní telefony. Nemluvte za jízdy s řidičem. Uzavřete pojištění domácnosti. Kupte si sedm balení a dostanete jich ještě pět navíc zdarma, protože to nemůžeme prodat, jelikož je to humus, ale za levno se to dá skousnout no ne? Svět prošpikovaný doporučeními, upozorněními a varováními, protože už jsme tak pohodlní, že nám nedochází triviální záležitosti a jsme tak hloupí, že dokážeme udělat sebevětší nesmysl. A tak chytří, že se zvládneme soudit i kvůli vlastní debilitě.

Svět je všude stejný. V Číně hrají na rádiích stejné zhovadilosti, prokládají je stejně dlouhými reklamami a moderátor ma stejně idiotský přednes jako u nás doma. V KFC se lidé ládují karcinogeny a z jednoho jídla sebou dokážete i tady vyprodukovat plný koš plastových a papírových odpadků, které převyšují stokrát hodnotu potravin v nich zabalených. Recyklujeme odpad. Jak v plastech, tak v jídle. Za okny nákupních galerií zuří finální slevy. Lidé studují barevné letáky a hledají tu nejlepší nabídku. Jsou stejní jako my. Kulturní rozdíly se mažou rychlostí světelných let. Stejná auta, stejné oblečení, stejné jídlo, stejné bankovní lži, totožné morální hodnoty. Proč si většinu věcí vlastně nemůžeme dovolit? Proč musíme střádat půl života na nový vůz? Přemýšleli jste někdy i o tom? Proč máme vlastně koupit čtyři stěny za cenu svého života? Abychom zůstali na místě. Abychom kupovali dál. Zadlužili se více a několikrát a nejlépe abychom zadlužili i svoje děti. Pro pocit z vlastnictví několika cihel. Pro klid duše, protože když nic mít nebudeme, společnost si nás nebude vážit. Asi jsme slepí nebo jen nechceme vidět souvislosti. Zkuste si sednout do svého starého peugeota, za kterého jste dali před lety jmění. Také vám připadá, jako ohmataná plastová lednička s popraskaným tapicírungem? Proč asi? Odjel jsem na pár dní z toho světa mediální války. Pryč od všeho na co se musím každý den dívat. Taxík zastavil uprostřed Indie a upadl mu výfuk, což pobavilo kolemjdoucí i mě. Sundal jsem si boty a hodil je do batohu. Připadá mi osvobozující chodit bosý. Lidé by z toho byli znechucení. Vždyť tady si přece dávají sraz všechny nemoce světa. Je to nezodpovědný humus. Lepší je držet se za madlo v tramvaji nebo si sušit ruce na hajzlu v hospodě. Zakroutil jsem prsty u nohou v prachu silnice, nahodil si na rameno foťák a trousím se směrem mezi skály. Jsem zase mimo obydlený svět. Mimo svět importovaný ze Západu. Cestujeme přes půl planety jen proto, abychom vlezli do hotelu, který vypadá úplně přesně jako u nás. S vysokými ohradami proti „póvlu“ zvenčí. S okrasnými bazény a zaručeně tou pravou ajurvédou, která vám umožní vychutnat si pravé krásy cizích krajů. Pěkně v klidu před televizí. Na úrovni a ne jako nějaká zvířata, která žijí za ohradou. Ty ohrady jsou mi čím dál větší a delší. Narážím do těch zdí mnohem častěji než dříve.

Sedím na zemi, jím rukama z banánového listu a kolem mě sedí hromada Indů. Lidé, které neznám a kteří vypadají jako z jiného světa. Uběhlo pár let a v jejich rukách se začaly objevovat mobilní telefony. Dnes je mají už i žebráci. Telefonují, fotí si všechno na mobil a sdílejí to na sociálních sítích. Evropan žere rukama rýžové Idli. Smutně se na ně dívám. Jako kdybych nedokázal utéct tomu konzumnímu prokletí. Jako kdybych přišel doma ve městě do baru a viděl zase lidi sedět na židlích a posílat textové zprávy místo toho, aby si řekli společně pár vět. "Kde jsi? Já jsem tady. To je hustý co?" Kolem na svazích hor, které se tyčí v pozadí, se válejí plastové misky na jídlo. Banánové listy už nejsou v módě. Je lepší něco co přetrvá i tisíc let.

Obcházím kolem hinduistického chrámu a lidé se mě dotýkají. Sahají na mě a snaží se dostat do mé blízkosti. Jsou takoví. Vždycky byli takoví. Záviděli nám všem cizincům všechnu naši vyspělost. To bohatství a možnosti, které máme. Svobodu a možnost volby. Nedochází jim, že jsme se sami zavřeli do pasti, která z nás svobodné lidi už dávno nedělá. Zkonzumovali jsme veškerou volbu a jsme líní něco dělat jinak než je obvyklé, protože to už není potřeba. Všechno máme. Sice na splátky, ale dostupné. Naše vládní systémy vymýšlejí stále víc sofistikované systémy, jak utratit naše peníze, které jsme ještě ani nevydělali. Jak z nás dostat celou naší výplatu tak, abychom museli zase pracovat. Víc a neměli moc času na přemýšlení, a když už je potřeba, abychom byli více manipulovatelní. Chřipka! Všichni zemřete. Pojďte se očkovat. Je třeba zvýšit výdaje v oblasti... Je třeba najít legislativu problematických problémů. Je třeba zvýšit pracovní úsilí. Pracujte, kupujte, seďte doma a hlavně nepřemýšlejte. Buďte rádi za to, co máte, protože na druhé straně světa žijí lidé jako prašiví psi. My vás ochráníme. Orwell by měl radost.

A vážně. Je to pravda. Stojím tu vedle nich. Nemají nic. Pár hadrů na sebe, jí rukama a zadnici si utírají levou rukou. Házejí bordel, kde jim zlíbí a jsou hluční jako ti Lakatošové co dělají po nocích párty, když slušní lidé chtějí spát. Jsou jich tu miliony. Obtěžují mě celé dny. Pořád se mě na něco ptají a nedají mi pokoj. Nevadí mi to. Jsou i dny, kdy jsem jim za to vděčný. Vím, jak to tu chodí. Jejich chování připomíná reflexy. Zakódované věkem. Naplňují své archetypy stejně jako my ty své. Náš svět se stal parodíí sebe sama. Reklamy na nás vyskakují už i když si chceme pustit půlminutové video na youtube. Hltáme mediální nesmysly se stejnou debilitou, s jakou Indové odhazují odpadky kolem sebe. Prioritou se nám staly ratingy, statusy a hvězdičky u sdílených souborů. Náš lepší svět je přeplněný ničím. Vatou, která nás nutí déle sedět na gauči.

Těžko říct, kde je mi na světě nejlíp. Kde se cítím trochu pevnější v kramflecích a kde do mě nenaráží celosvětová globalizace tak moc, abych jí dokázal tolerovat. Tady to není. Je to na mě příliš živelné místo. Je tu příliš mnoho emocí a situací, které mi ukazují, že sem nepatřím. Dneska jsem ale urazil dlouhou cestu, abych se stal kusem tohohle světa. Jen na pár hodin. Na chvíli. Abych ulevil unaveným očím a mysli, která už není schopná vstřebávat nové infomrace z emailových konverzací nejvyšší důležitosti. Není tu nic. Jen opice, Indové a voda. Voda, která se tady cení zlatem. Sedím na kamenech a rukama ohmatávám drsný povrch kamenů.

Vystoupal jsem až nahoru k vodopádu, kde hromada lidí poskakuje mezi proudem vody. Všude vládne zábava a smích. Jako kdyby všechno špatné najednou zmizelo. Na chvíli. Na pár minut. Postavil jsem se pod vodu a obklopil se ohlušujícím řevem. Dívám se s hlavou skloněnou na své ruc,e po kterých uhání voda. Nic neslyším. Stíny z vodního světa. Nekonečný ohlušující hukot. Polykám nechtěné doušky a je mi jasné, jak hazarduji, podle lidí u nás, se životem. Hromada nemocí právě útočí na můj organismus. Tady na horách, kde je voda čistší než u nás v kohoutku. Jsme nepřekonatelní v posuzování věcí, se kterými nemáme žádné zkušenosti. Umíme to. Jsme herci bez publika. Otevřel jsem pusu a nabral plnou, vyplivnul ji a udělal to znovu.

Vím, že se budu muset vrátit. Zpátky do svého života. K počítači, k sociálním sítím, internetu zavirovanému reklamou a konzumu, bez kterého by život nedával smysl. Musím zpátky, protože jedině tak mám šanci posunout věci trochu kupředu. Dotáhnout do konce plány, které mám. Musím se vrátit, abych mohl konečně zase odejít.

Ve spoustě věcí v životě nemám jasný názor. Vím, že je třeba posbírat více zkušeností, abych si ten názor udělat mohl. Vím, že bude ještě dlouho trvat, než pochopím některé souvislosti. Tak to chodí. Ale naučil jsem se ověřovat si věci na vlastní kůži, a pokud to jde, snažím se jet tam, kde můžu odpověď najít. Nebaví mě spoléhat se na prolhaná média, která plní své prostory texty a reporty jen proto, aby tam něco bylo. Polovina těch textů jsou vymyšlené žvásty, které někdo zpráskal před uzávěrkou jen proto, aby se tomu mohli nejchytřejší novináři smát u piva. Lidé jsou ochotni uvěřit prakticky všemu. Děsí mě to.

A tak se vracím. Zpátky do světa, který nás dovede vysávat tak dovedně, až máme pocit, že se nám to líbí. Vracím se do světa omega tři mastných kyselin, bifidus actiregularis, stále novějších pracích prášků s šumivým efektem, osmibřitých holicích souprav, výhodných úroků a rasové a náboženské čistoty. Vrátím se, abych mohl jednou odejít. Mám jen trochu obavy, že jestli mi to bude trvat hodně dlouho, tak už nebudu mít kam. Protože to bude všude stejné. Nebude už kam utíkat a budu si muset sednout na gauč, objednat si pizzu, uchopit ovladač na televizi a bavit se o tom, co jsem tam viděl na internetu s lidmi, kteří to také viděli.

Jednou bude všechno stejný. Jednou budeme mít všichni všechno. A nebudeme pro to muset nikam chodit. Bude stačit, když budeme sedět v bezpečí svých čtyř zdí na celoživotní splátku. Budeme online, budeme live a budeme se moct dívat na celý tenhle svět na pětistech kanálech najednou ve 3D. Budeme vědět všechno. Cvičené opice uzavřené ve svém vlastním nejchytřejším světě. Nakonec budeme všichni stejní. Jen rozdíly v barvě pleti a vyznání nás budou rozdělovat tak dlouho, až jednou sami sebe zničíme. Kvůli vlastní hlouposti. Kvůli posedlosti vlastní pravdou. Budeme všichni stejní lidé, kteří vlastně nikdy nic neviděli